Bílý psík mediálních rad
Z jakých důvodů zrovna teď pronikla zrovna teď do médií informace o přípravách novely zákonů o České televizi a Českém rozhlase? Neměla by vstoupit v platnost dřív než v roce 2016, pokud vše půjde jako na drátkách, což nepůjde. Řekněme, že nový způsob volby členů Rad je atraktivní mediální hračkou. Novela předpokládá, že by kandidáty na členy navrhovaly přímo v zákoně vyjmenované organizace, konkrétně je jich v návrhu dvacet. To je téma skoro stejně dobré jako stanovení nejvyšší povolené rychlosti na silnicích. Co, občan, to jiný názor na to, které organizace do seznamu patří a které ne. Ombudsman? Ano? Ne? Když Česká unie sportu, proč ne Olympijský výbor? Když Českomoravská konfederace odborových svazů, proč ne Asociace nezávislých odborů? Když Zelený kruh, proč ne Bílý kruh? Proč církve, a ne Junák? Proč ne Národní knihovna a Česká filharmonie? Permutací je bezpočet, radost pomyslet. Anticipované „jiskření“ preventivně uklidňuje jedna ze spoluautorek Hana Marvanová, že prý nic není definitivní a samozřejmě se bude s každým jednat. Takže milovníky jednání čeká čistá radost. Taková, jakou skýtá náruživé jednání o něčem, co je na celé věci téměř nejméně důležité.
Se způsobem jmenování mediálních rad nebudeme podobně jako s rychlostí na silnicích nikdy spokojeni. Od původní čisté volby sněmovnou se přešlo k volbě z kandidátů, které navrhují společenské organizace. Kýžené depolitizace dosaženo nebylo – ať kandidáty navrhoval Český výbor pro UNICEF, Kühnův dětský sbor nebo třeba Resort Paradise, o.s., vždy bylo jasné, že do Rady se dostane mix kandidátů, na němž se shodnou politické strany s profesními organizacemi lidí napojených na rozhlas a televizi.
Diskutovaná novela je zjevným naplněním letité tužby některých lidí, abychom se už konečně stali Německem. Neboť z Německa je tento korporatistický model převzat. Německo se po druhé světové válce snažilo aplikovat lekci nacismu budováním státních institucí tak, aby se už nikdy žádný politický aktér nemohl zmocnit všeho. Vedle systematické decentralizace byly jako protiváha spatřovány organizace, v nichž bylo ukotveno to zdravé ve společnosti, co mělo šanci organizovaně odolat i dočasnému pomatení myslí elektorátu.
Je otázka, zda je tento model pro nás účelný a zda může fungovat (Zavedeme po německém vzoru církevní daň?). Instituce, jejichž postavení ve společnosti se jeví věčné, takové být nemusí (viz církve a odbory). Naše republika je liberálnější a měla by brát ohled na občany, kteří se z žádnou z taxativně vyjmenovaných institucí necítí být zastupováni. Jestliže Marvanová říká, že „jde o to, aby rady byly skutečně orgánem reprezentativně složeným ze zástupců veřejnosti,“ pak, málo platné, tím zástupcem je Parlament. Abych byl adresný a neuctivý: Je jím rozhodně spíš než Marvanovou zmiňované protikorupční organizace. Například ta, jejíž spolupracovnicí je Marvanová, Rekonstrukce státu, se profilovala dosti jednoznačně jako politický spojenec Andreje Babiše.
Pokud nám jde o to, aby veřejnoprávní média zůstala zdrojem informací a názorů sloužících nikoli manipulaci, ale sebepoznání a kultivaci společnosti, pak bychom se možná měli zajímat o jiné věci než nekonečné ciselování volby členů mediálních rad. Solidní pravidla mohu aspoň trochu nastavit koridor jakýchkoli rad. A tady máme z novely smíšený dojem. Novela zavádí nové instituce, Správní rady. Jedná se vlastně o osamostatnění dozorčích komisí, které jsou nyní pomocným orgánem rad poskytujícím jim ekonomickou expertizu. Nové správní rady by byly samostatné, jmenované částečně radami samými, částečně odbory televize a rozhlasu samotného a částečně parlamentem. Tady se se systémem volby nikdo moc nemaže. Zatímco zasedání rad jsou veřejná, zasedání správních rad jsou tajná. A – to je zajímavé – správní rady mají pravomoc navrhnout odvolání generálních ředitelů. K tomuto kýženému cíli mnoha politiků tak vzniká jeden přístupový bod navíc.
Co se zato nemění, ač by se měnit mohlo, je posílení postavení rad ohledně hodnocení toho, jak médium plní své veřejnoprávní poslání. To by šlo specifikovat přesněji; šlo by taky posílit pravomoci případně povinnost rad objednávat si nezávislé expertizy a stanovovat pro ně objektivní kritéria. Aby, kdyby někdo chtěl plácnout, že novináře z jeho novin nezvou do televize, existovala už dávno po ruce solidní, dlouhodobě zdrojovaná, všeobecně známá data. Odvolání rad zůstává zřejmě stejné jako dosud – kdy sněmovna dvakrát po sobě neschválí její výroční zprávu. Čím přesněji je specifikováno, jak má rada hodnotit ředitele a tudíž Sněmovna radu, tím hůř se Sněmovně říká: Prostě je odvoláme.
Kdyby novela mířila tímto směrem, anebo kdyby třeba řešila některé otázky vyvstávajíc v souvislosti s technickým vývojem mediálního prostředí, dalo by se to pochopit. Takto není příliš zřejmé, proč vlastně vzniká.
