Z Turecka nás teprve začne bolet hlava

Byl to tak zpackaný puč, že pochopit ho bude asi hodně dlouho nemožné. Že Turecko se rázem stává zas o něco nebezpečnějším faktorem v evropském sousedství, to je naproti tomu bohužel jasné ihned.

Z Turecka přicházejí zprávy jako dělané na to, aby na ně člověk reagoval slovy: „Nejsem přívrženec konspiračních teorií, ale...“ Na prvním místě mezi nimi ta, že bylo odvoláno pět členů tělesa, které jmenuje soudce a státní zástupce, načež obměněné těleso promptně odvolalo 2 745 soudců. Na druhém věta v Erdoganově prvním projevu po puči: „Je to dar od Boha, protože nám umožní provést čistky v armádě.“ Z dostupných informací lze jakés takés racionální vysvětlení zkonstruovat. V této chvíli by vypadalo asi tak, že se policie dostala na stopu přípravám puče, takže o něm a) Erdogan věděl a b) i pučisté zjistili, že jsou sledováni, takže se svou akci rozhodli spustit dřív, než byla připravena. To by nás uchránilo před konspirační teorií hrubšího kalibru, tedy že celý puč byl ve skutečnosti inscenován Erdoganem, aby mu umožnil utáhnout šrouby.

Další sousto pro paranoiu je, že turecký premiér otevřeně obvinil Spojené státy, že poskytují útočiště lidem, kteří puč řídili. Tak otevřeně, že i americkému ministru zahraničí Kerrymu nezbylo než se proti tomu veřejně ohradit a vyzvat Turky, ať předloží důkazy.

Tím se dostáváme ke vztahu Turecka se Západem. Nejdříve Spojené státy. Připomeňme dva zásadní aspekty. Zaprvé je Turecko členská země NATO s druhou největší armádou v alianci. Na základně v Incirliku mají Američané dokonce jaderné zbraně. Zadruhé se turecké společnosti málokdo může rovnat v posedlosti paranoidním antiamerikanismem (a ne že by ta soutěž byla slabě obsazená). V do té doby nejdražším tureckém filmu Údolí vlků: Irák z roku 2006 vystupuje mimo jiné americký židovský lékař, který odebírá orgány zajatcům a prodává je boháčům z Londýna, New Yorku a Tel Avivu na transplantace. Erdogan se v rozhovoru vyhnul odpovědi na otázku, zda věří, že se to skutečně stalo (interesantní detail: film vydělal 27,9 miliónu dolarů, z toho 25,1 miliónu v Turecku a 2,8 miliónu v Evropě. Žijeme vskutku na multikulturním kontinentu).

Ukočírovat vztahy s takovou zemí tedy skutečně není snadné. Barack Obama je zbabral pro něj velmi typickým způsobem: nejdříve Erdogana vychvaloval jako příklad umírněného islámského vůdce, který ukazuje, že lze smířit islám s demokracií a pokrokem. Když se realita jako obvykle nepodřídila Obamovu brilantnímu úsudku, zahořkl a před několika měsíci řekl novináři Jeffreymu Goldbergovi, že Erdogana považuje za „zkrachovalého autokrata“ (což lze považovat za diplomatické faux pas desetkrát horší než jakoukoli prostořekost Borise Johnsona, kterou dokázali zhrzení eurofilové v posledním týdnu vyhrabat).

Vývoj na Blízkém východě ovšem vytvořil velice reálné problémy. V syrském konfliktu Erdogan vidí jako primárního nepřítele Asada, Západ Islámský stát. Američané podporují proti Islámskému státu jednu z kurdských frakcí, což Erdogan považuje za dlouhodobé nebezpečí pro Turecko (v čemž s ním ovšem jistě turecký vojenský aparát souhlasí). Proto působilo dost zlověstně, když Turci v průběhu puče vypnuli základně Incirlik proud a obklíčili ji. To, že její velitel patřil zřejmě k pučistům a díky jemu mohly pučistické stíhačky celou noc tankovat za letu, jistě paranoiu jen posílí. Operace proti Islámskému státu z Incirliku v této chvíli opět pokračují, ale budoucnost je značně nejistá. Francouzský ministr zahraničí to už řekl veřejně. Čtrnáct dní poté, co se Erdogan smířil s Putinem.

Snad nejzajímavější na rozklíčovávání puče je role, kterou hraje hnutí Fethullaha Gülena. Můžeme se o něm leccos dočíst – bývalý velvyslanec v Turecku Tomáš Laně to zde shrnuje velmi přehledně. Ale nápadné myslím je, že ať čteme, jak čteme, nerozumíme. Ne že bychom nerozuměli mocenským machinacím, spojenectví a zradě – ty jsou lidsky univerzální. Nerozumíme jeho podstatě, nechápeme, co ti lidé prožívají a o co jim jde. Snad někdy za dvacet, třicet let, až se naplní scénář z Houellebcqova románu Podvolení a my budeme všichni muslimové, pak možná. Dnes ne.

Je fascinující, jak dlouho už je udržována při životě fikce, že Turecko je zemí na cestě ke členství v Evropské unii. Dávno samozřejmě všichni vědí, že to je fikce. Když přijetím Turecka strašili v Británii agitátoři Brexitu, kontrovali jim s pobavenou nadřazeností zastánci Unie: copak nevíte, vy nezodpovědní hlupáčci, že to jsou jen diplomatické lži? To jistě jsou, ale, chce se říct, kdyby to byly aspoň vychytralé, cynické lži. Celá ta šaráda bohužel sehrála neblahou roli v islamizaci Turecka. Mechanické pojetí demokracie, jež Unie v Turecku prosazovala, dávalo možnost Erdoganovi tvrdit: Jste přece pro civilní kontrolu armády, ne? Jste pro rovnost všech náboženství a zákaz náboženské diskriminace, ne? To jsou evropské hodnoty a já je v Turecku prosazují. A tak Západ jen mlčky přihlížel fantaskním vykonstruovaným procesům, jimiž si Erdogan podřídil sekulární vojenský a mocenský aparát státu. „Tento požadavek nemůžeme ignorovat,“ reagoval Erdogan včera na volání po znovuzavedení trestu smrti. Jak se vám teď líbí dohoda o vracení uprchlíků, kterou Angela Merkelová s Erdoganem dojednala?

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo