Proč by Češi měli uznat irácký Kurdistán

Tragédie letu MH17, sestřeleného nad Ukrajinou, v posledních dnech nejspíše trochu zastínila dění v jiných částech světa. Týká se to rovněž konfliktu v Iráku, kde islamistická skupina ISIL etabluje svoji krutou moc. Ale boj sunnitských radikálů s vládou šíitského premiéra Málikího, federální armádou a šíitskými milicemi by mohl znamenat vítězství toho třetího, kdo se směje, když se dva perou. „Třetím vzadu“ jsou iráčtí Kurdové.

Zhruba 30 milionů Kurdů dnes tvoří největší národ bez vlastního státu. Žijí hlavně v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii, ale příliš dobře se neměli nikdy nikde. Opovržení a utlačování pro ně byly (a někde stále jsou) denním chlebem. Odlišují se nejen národností, ale i tolerantním přístupem k náboženství či svou pověstnou tvrdohlavostí. Jisté je, že když Saddám Husajn nechal v roce 1988 povraždit nervovým plynem tisíce Kurdů, nešlo o nelogický exces, ale spíš o kulminační bod pocitů, které jsou vůči Kurdům tak trochu „normální“.

Nejextrémnější podobu kurdské snahy získat vlastní zemi reprezentovala marxistická Kurdská strana pracujících (PKK), jež „proslula“ teroristickými útoky zejména v Turecku, ale nikdy se ke svému cíli nepřiblížila. Naopak iráčtí Kurdové využili bezletovou zónu nad severem Iráku, jež tam byla zřízena po první válce v Zálivu, aby vybudovali cosi, co se vlastnímu státu hodně podobalo. V roce 2003 velmi pomohli koaličním silám a v „novém“ Iráku zahájili cílevědomý politický boj za získání stále širší autonomie.

V uplynulých letech se toto „přetahování“ stupňovalo a někteří experti soudí, že kdyby nebylo ISIL, mohlo dojít k ozbrojenému konfliktu mezi Kurdy a Bagdádem. Postup ISIL však ukázal slabiny Málikího vlády a armády, zatímco Kurdům poskytl šanci na „demonstraci síly“. Jejich autonomní region Kurdistán totiž nemá jen pestrý politický, ekonomický a kulturní život, ale i svou armádu, tzv. milice Pešmerga („Ti, kdo vzdorují smrti“).

Slovo „milice“ by mohlo vytvářet chybný dojem. Ve skutečnosti jde o nejméně 180 000 (a dle některých pramenů víc než dvakrát tolik) mužů a žen (ano, i tisíce Kurdek oblékají uniformy), kteří mají výborný výcvik, disciplínu a zkušenosti, asi 2000 bojových vozidel (včetně tanků) a několik desítek vrtulníků. Na rozdíl od federální armády si síly Pešmerga vedou v bojích proti ISIL skvěle, mj. vytlačily islamisty z Kirkúku.

A co udělal premiér Málikí? Pokusil se využít toho ke smíření s Kurdy? Právě naopak, vznesl proti nim absurdní obvinění s kolaborace s ISIL, začal ještě stupňovat svou jasně pro-šíitskou politiku, povolal šíitské dobrovolníky a přijal rozsáhlou pomoc od Íránu. „Chalífát“ ISIL však stále udržuje pozice a přibývá předpovědí faktického rozpadu Iráku, kde bude Málikího vláda (která navíc bude stále více závislá na Íránu) ovládat jen část státu s většinou šíitských Arabů. Pro Kurdy to však není jen hrozba, nýbrž i příležitost.

Ať už současný konflikt v Iráku dopadne jakkoliv, jisté je, že návrat k politickému uspořádání z předcházející doby je nemožný. Politika premiéra Málikího bohužel nenabízí mnoho naděje, že by v případě vítězství hledal cestu ke kompromisu s Kurdy; spíš by se řídil tím, jak s Kurdy zachází Írán (čili mizerně). A o tom, jak by se k tolerantním a prozápadním Kurdům zachovali brutální islamisté z ISIL, nemá smysl si dělat jakékoli iluze.

Nelze se divit, že Kurdové už naprosto otevřeně mluví o vyhlášení úplné nezávislosti iráckého Kurdistánu. Tiše a za hlasitého popírání obou stran, ale o to více je podporuje Izrael, který tím pokračuje ve své tradici budovat oboustranně přínosné styky s národnostními a náboženskými menšinami v arabských zemích. Izrael už dokonce otevřeně oznámil, že samostatný Kurdistán by formálně uznal. A jak bychom se měli zachovat my?

Irácký Kurdistán už přinejmenším několik měsíců coby nezávislý stát de facto funguje. Pokud vyhlásí samostatnost i formálně, vznikne něco (na místní poměry) opravdu velmi nezvyklého. Kurdistán je totiž vcelku klidný a stabilní, politika funguje vysoce demokraticky a (což je také velká vzácnost) sekulárně, protože islamisté mají zcela minimální vliv. Kurdistán garantuje (a to v praxi, nejen „na papíře“) práva žen a nejrůznějších menšin. A nemělo by se zapomínat, že díky ropným polím nemá hluboko do kapsy.

Česká republika by tedy měla začít hledat a rozšiřovat „cestičky“ ke stykům s Kurdy. Existuje šance mj. pro český průmysl a investice a dají se rozvíjet kulturní styky. Měli bychom zkrátka vyjádřit, že Kurdové nám nejsou lhostejní. A co dál? Kdysi jsme hodně pomohli Izraeli, který zůstává jedinou prozápadní a demokratickou zemí v regionu. Teď vzniká možnost, že se zrodí druhá. Než jen nečinně sledovat, jak v Iráku bojují o moc sunnitští extrémisté a Írán, tak to už snad raději uznejme samostatnost iráckého Kurdistánu.

Přejít na diskusi