NOVÉ

Děti obětí stalinismu: ‚Bratr šel do dětského domova, já k estébákům‘

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Témata: ,

Druhá světová válka nejen rozdělovala, ale výjimečně i spojovala. V Anglii se tak v roce 1941 potkala německá Židovka Emilie Cohnová s českým Židem a přesvědčeným komunistou Vítězslavem Fuchsem. Jejich původ, jazyk i přesvědčení spolu se zrůdností stalinského režimu v Československu pak na dlouho zase odloučil nejen je, ale i jejich děti. Vítězslav pobyl v komunistických lágrech více než pět let, jeho žena Emilie strávila dva roky ve vazbě. Téměř polovinu toho času neměla tušení, co se stalo s jejími dětmi. Jaké bylo být dcerou politického vězně a Němky v socialistickém Československu vypráví Jarmila Kročková.

Jarmila se narodila 5. listopadu 1947 v Ostravě Vítkovicích jako druhé dítě Fuchsových. Její o tři roky starší bratr Milan přišel na svět v Birminghamu v Anglii ještě za války. „Otec ho viděl dva dny po porodu a pak odjel na vylodění do Francie,“ líčí osudy rodiny Jarmila.

Vítězslav Fuchs pocházel z Ostravy, v Praze vystudoval práva, a když bylo jasné, že Němci co nevidět vtrhnou do Československa, utekl do Anglie. Jako Žid a komunista neměl příliš na výběr. Jak později zjistil, všichni jeho bratři zahynuli v koncentračních táborech. Vítězslav v Británii nastoupil do československé jednotky armády a po vylodění na kontinentu prošel jako radista Evropou až k Plzni.

Emilie Cohnová se do Anglie dostala jako mladistvá z rodného kraje u německého Dortmundu a žila v rodině, která se ujala židovských dětí. Později začala pracovat v továrně na čokoládu. „Čokoládu Cadbury pak už matka milovala celý život,“ poznamenává Jarmila.

S Vítězslavem se Emilie setkala v české komunitě a už v roce 1941 se vzali. Její sestra si v Anglii také našla muže, slovensko-maďarského Žida. Obě se tak po válce setkaly v jedné zemi, v Československu. Zatímco Emiliina sestra se s manželem usadili v Košicích, Fuchsovi se zabydleli zpět na Ostravsku, odkud Vítězslav před válkou utekl.

Jarmila Kročková vyprávěla své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz) . Z této úctyhodné sbírky vznikají už deset let rozhlasové „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Poznejte při letním cestování příběhy pamětníků tam, kde se skutečně odehrály. Stáhnněte si do svého chytrého mobilu aplikaci Místa Paměti národa a projděte si cesty agenta Chodce nebo trasu mapující osudy faráře Toufara. www.mistapametinaroda.cz.

„Otec byl přesvědčený a velmi aktivní komunista, skutečně se velmi činně zapojil do budování nové Ostravy, věřil v lepší společnost bez antisemitismu, bez vykořisťování pod vlajkou komunistické strany,“ vzpomíná na otce Jarmila. Vítězslav Fuchs ve stranické hierarchii rychle vyrostl a už na podzim roku 1947 byl krajským tajemníkem, což byla poměrně vysoká funkce. Jeho žena Emilie se zatím potýkala s češtinou. „Matka uměla jen anglicky a německy, ale mluvit v Čechách těsně po válce německy bylo vysloveně nebezpečné, těžko by někomu vysvětlovala, že ona před Hitlerem utíkala,“ popisuje Jarmila dobu, kdy se na ulicích pálily německé knihy a nenávist ke všemu německému byla velmi jasně dávána najevo.

 

S podobným odporem se potkávali v poválečném Československu paradoxně i Židé, kteří se vrátili z emigrace nebo zázračně přežili koncentrační tábory. Sen Vítězslava Fuchse o komunismu bez antisemitismu se brzy ukázal jako nereálný. Stalin původně podporoval vznik Izraele, protože doufal v nového spojence na Blízkém východě. Když se ale nový židovský stát přiklonil na Západ a ke Spojeným státům, vypukla silná protižidovská kampaň. Ve vykonstruovaných procesech v Sovětském svazu i celém východním bloku byly popraveny či uvězněny a poslány do gulagů stovky Židů, včetně komunistických prominentů a stranických funkcionářů. Ti byli nejčastěji obviněni z židovského zrádcovství a byly jim připsány všechny dosavadní neúspěchy či selhání v budování socialismu. Antisemitistický motiv se v jejich procesech propojoval s hledáním vnitřního nepřítele ve straně a se snahou Stalina udržet si u funkcionářů ve východním bloku pomocí strachu poslušnost. V sousedním Maďarsku takovému procesu padl za oběť například bývalý ministr vnitra László Rajk, v Československu padla volba na druhého muže KSČ Rudolfa Slánského, který byl odsouzen spolu s deseti spolustraníky k trestu smrti.

Vítězslava Fuchse zatkli v roce 1951 a byl souzen v procesu se skupinou stranických pracovníků, což byli zejména krajští tajemníci, oficiálně pomahači protistátního spikleneckého centra, v jehož čele stál podle vykonstruovaného obvinění právě Rudolf Slánský.

„Otec nic netušil. Odjel do Prahy na jednání a už se nevrátil. Nevěděli jsme, co se s ním stalo. Tři dny na to zatkli maminku,“ vzpomíná Jarmila Kročková. Spolu s matkou odvedli i děti. „Rozdělili nás od matky i vzájemně, každý jsme museli do jiného auta. Vím to z vyprávění. Bratr skončil v dětském domově v Budišově a mě odvezli do Beskyd k nějaké estébácké rodině,“ líčí Jarmila, které byly v té době tři roky.

Rodina ji přejmenovala na Nevludovou a pravděpodobně ji chtěla vychovat jako vlastní dítě. „Naštěstí si z toho moc nepamatuji. Pamatuji si jen to, že pod oknem tam stál stoleček a v něm jsem měla dvě hračky. Nad ním visel řemen na holení a broušení břitvy a tím jsem dostala, když jsem nechtěla jíst.“

O osudu dětí ale Stb záměrně nikoho z rodiny neinformovala. Nevěděly o nich ani sestry rodičů, ani matka Emilie Fuschová, a to nekonečných osm měsíců. Vyšetřovatelé ji deptali mimo jiné tím, že ji nutili psát manželovi dopisy o tom, jak se dětem daří, jak si hrají na písku a mají se dobře, ačkoliv ona o nich už týdny neměla žádné zprávy. „Máma byla nesmírně statečná. Po osmi měsících začala ve vězení držet hladovku, aby se o nás něco dozvěděla. Dosáhla toho, že mě od těch estébáků vzali a dali k tetě, matčině sestře, do Košic. Bráchu vzali z dětského domova a dostal se ke druhé tetě, otcově sestře, do Teplic,“ popisuje Jarmila Kročková.

Ty nie si moja mamička

Otec byl mezitím odsouzen na patnáct let a putoval po mnoha věznicích, ve slovenském Leopoldově se mimo jiné setkal s budoucím prezidentem Gustávem Husákem. Jeho ženu Emilii nikdy nepostavili před soud, ale stále ji drželi ve vazbě, vyhrožovali, tlačili, slibovali. „Pokoušeli se jí přesvědčit, aby se manžela zřekla, aby se rozvedla, ale nikdy to neudělala,“ vypráví pamětnice. Emilii Fuchsovou z vazby v Ruzyni a Mladé Boleslavi propustili po dvou letech, ale vypadala, jakoby zestárla o dvacet roků: „Bylo jí teprve 36, byla krásná, černovlasá. Ale vrátila se jako bílá paní.“

Sama Jarmila ale odloučení od rodičů a bratra nevnímala prý nijak traumaticky. „Měla jsem se v Košicích úžasně. Teta byla skvělá, kamarádila jsem se se sestřenicí, mluvila jsem slovensky a maďarsky. Když tam máma za mnou poprvé přijela, vůbec jsem jí nechtěla. Řekla jsem jí ‘Ty nie si moja mamička, moja mamička je tu na’ a ukázala jsem na tetu. Muselo to být pro mámu hrozně těžký,“ vzpomíná Jarmila.

Emilie se pustila do shánění bydlení a podařilo se jí najít rozdělený starý byt v Teplicích, který Fuchsovi sdíleli se starou neodsunutou Němkou. Pokoj a malinká kuchyň měly jediný zdroj vody na chodbě a v mezipatře nechutnou latrínu, z níž lezli červi. Přesto Jarmila popisuje svoje dětství jako hezké. „Já jsem byla pořádné číslo, brácha byl hodnej a zodpovědnej a tak na mě dával pozor. Byli jsme takové děti ulice, lítali jsme venku, hráli kuličky, pro děti ze sousedství jsme hráli loutkové divadlo a vybírali korunu za představení. Máma si nesměla jako manželka vlastizrádce vydělat víc než tisíc korun, pracovala na směny u soustruhu,“ vypráví Jarmila Kročková, která několik let netušila pravdu o tom, kam zmizel její tatínek. Emilie dětem řekla, že otec je na léčení. O tom, že je ve skutečnosti ve vězení, se dozvěděly až rok dva před jeho propuštěním. Na návštěvy nebylo možné chodit moc často a obvykle na ně jezdila jen matka se strýcem. Jarmila ale vzpomíná na jednu návštěvu otce v Ruzyni. „Venku před barákem prodávali sněženky a já tátovi kytičkou koupila. Stál za drátěným plotem a estébák mi nedovolil ty sněženky předat. Nesměli jsme se ani dotknout. Oplakala jsem to.“

Vítězslav Fuchs se vrátil z vězení 3. října 1956 v takovém zdravotním stavu, že ještě celý následující rok strávil v nemocnicích. Pak se nastěhoval do miniaturního bytu do Teplic za rodinou. Když režim v šedesátých letech začal přehodnocovat politické procesy předchozího desetiletí, byl Vítězslav Fuchs rehabilitován a rodina dostala byt v Praze Malešicích. Stejně jako řada dalších politických vězňů nebo jejich pozůstalých. V sousedství bydlela například manželka popraveného Rudolfa Slánského.

Oblíbený vlastizrádce

Jarmila Kročková s ironickým úsměvem vzpomíná na to, jak režim, který jejího otce odsoudil, ho pak potřeboval. „Byly to paradoxy. Nejprve pracoval jako zámečník v Testroji, ale byl tak oblíbený, že i jako vlastizrádce ho zvolili předsedou brigády socialistické práce,“ vypráví pamětnice. Vítězslav Fuschs nebyl jen sympatický spolupracovník, ale i erudovaný odborník. V Praze se proto stal kvestorem Vysoké školy ekonomické a později si ho pro jeho znalost cizích jazyků vyžádalo ministerstvo těžkého průmyslu, kde pracoval jako vedoucí obchodu s kapitalistickými státy. I přes hořkou zkušenost ve vězení stále doufal v prozření komunistů. Ránu jeho přesvědčení definitivně zasadil srpen 1968, který rodinu opět rozdělil.

Jarmila Kročková už tou dobou chodila s budoucím manželem Bohdanem Kročkem a pracovala jako laborantka v Ústavu pro matku a dítě. 21. srpen 1968 si pamatuje velmi živě: „Ve čtyři hodiny ráno zazvonil telefon. Volala mi dcera Slánského, že nás obsazují. Nevěřili jsme tomu, pustili jsme si rádio. Byla jsem tak rozčílená, že jsem stěží rozuměla, co v BBC říkají. Pak jsme slyšeli letadla. Ráno jsem ještě zaběhla nakoupit do samoobsluhy. Stála tam fronta, já zapomněla peníze. Někdo mi tam nějaké dal. Lidé byli úžasně solidární, ta atmosféra se těžko popisuje. Druhý den jsem šla na Václavák podívat se na rozstřílené muzeum. A tam mě odchytli z BBC a zeptali se mě, co si o tom myslím. Nevím již, co jsem řekla, ale všichni příbuzní v zahraničí mě viděli. To byla tak vypjatá atmosféra, čekali jsme, co se bude dál dít. Vypadalo to, že musí odejít.“

Manžele Fuchsovi zastihla sovětská okupace na dovolené v Jugoslávii. Emilie se téměř zhroutila a odmítala se vrátil zpátky. Uvažovali o emigraci do Anglie, kam se vydal i Jarmilin bratr Milan, který tam oficiálně vyjel na studijní cestu. Díky tomu, že se v Británii narodil a měl tamní občanství, nebyl pro něj problém se za kanálem usadit. Jarmila podle svých slov chtěla zůstat v Praze.

Československý režim se mezitím pokoušel Fuchsovi, kteří se, než se rozhodnou, usadili v Bělehradě, dostat zpátky. Vítězslavovi nabídli z ministerstva zastupování Škodových závodů ve Vídni, ale s podmínkou, že si musí do Prahy přijet pro papíry. Fuchsovi na to přistoupili a už se ze země nedostali. „Táta samozřejmě neprošel prověrkami, vyhodili ho. Bylo mu 57, cítil se na vrcholu sil, takže to pro něj bylo mimořádně těžké. Asi dva nebo tři roky se potýkal se skutečně těžkými depresemi,“ vypráví Jarmila Kročková. Po nějaké době začal Vítězslav Fuchs učit angličtinu a němčinu při Domu techniky, což ho nakonec začalo bavit a našel tak nové uplatnění i chuť do života. U výuky pak zůstal až do roku 1989.

„S bráchou jsme se viděli až po deseti letech. Tajně jsme se sešli na Balatonu v Maďarsku,“ vypráví Jarmila Kročková.

Vítězslav Fuchs zemřel v roce 1994 a zklamání z komunismu se nikdy nezbavil. Hořkost po celý život pociťovala i Emilie, která se nakonec dožila 93 let. Na životním pocitu jejich dcery Jarmily se křivdy režimu, zdá se, nijak drasticky nepodepsaly. Aktivní seniorka vypráví s lehkostí a úsměvem na tváři. Má dvě dospělé děti a s rodinou svého bratra z Británie se intenzivně stýkají.

 

Z nového čísla Megan Meierová: oběť reálné „Modré velryby“. Hrůzu nepředstavují kurátoři z Ruska, ale velmi lidští lidé

Echo týdne: S Uberem se bude jezdit všude (kromě Brna) ● Téma: Macronovská Francie ● Komentář: Britové se posilují na odchod z EU ● Komentář: Přípravná dělostřelba ● Fenomén: George Soros, filantrop s dlouhými prsty ● Salon: Drsná pravda stavebního zákona ● Svět: Ramzan Kadyrov: Putinův údělný kníže ● Rozhovor s Janem Slovákem: Já jsem asi Nečech i Neslovák ● Umění a kritika: Návrat k temným břehům Topollandu ● Recenze: Sestup a pád sympatického žvanila ● Kulturní tipy ● Seriál Velcí Češi: Věrni sobě ● Styl ● Přeceňovaný a podceňovaný: FC Barcelona vs. FC Barcelona ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Mráz přichází z finančního úřadu Pokladny EET likvidují městské čtvrti, příjmy státu však nezvýšily
Chemický útok zavinil Asad. A Trump protáhne válku Západní politici žijí v klamu, že dělají v Sýrii dobrou věc, ale nejsou schopni své cíle uskutečnit, říká expert Christopher Phillips

Přejít na diskusi