To bylo legrace s Terrym Pratchettem

To bylo legrace s Terrym Pratchettem 1
Blogy
Pavlína Rychterová
Sdílet:

Nedávná zpráva o smrti Terryho Pratchetta, otce Úžasné zeměplochy, zanechala mne, právě tak jako mnoho jiných čtenářů jeho knih, s pocitem nefalšované osobní ztráty.

Ačkoliv by se na tomto místě daleko lépe vyjímala elegická píseň O božském básníku, a nikoliv obyčejný nekrolog, není bohužel v silách mého více než skromného literárního talentu ji vytvořit. Předpokládám, že tak už činí nebo v budoucnu učiní někdo jiný, pro tento úkol daleko vhodnější a lépe vybavený než já. Začnu tedy mnohem skromněji, a to osobní vzpomínkou.

Mé první setkání s Terrym Pratchettem a Úžasnou zeměplochou se událo někdy v létě roku 1994 v Praze na zastávce Palmovka u tamějšího stánku s knihami. Psychedelicky barevná obálka Pratchettova druhého zeměplošského opusu, Lehkého fantastična, by mne v knihkupectví nejspíše odradila (i když možná také ne, těžko říct z dnešního pohledu), nicméně během čekání na autobus, který ne a ne přijet, jsem knížku namátkou otevřela a přečetla si:

Náčelník nomádů promluvil. „Které jsou tedy ty věci, jež učiní muže v životě šťastným?“ Chcete-li zahájit kvalitní rozhovor u ohně stepních nomádů, očekává se, že řeknete právě něco takového. Muž po jeho pravici zamyšleně upil svůj koktejl z kobylího mléka a krve sněžné kočky a řekl: „Step se svým nekonečně vzdáleným obzorem, vítr ve vlasech a bujný kůň pod vaším sedlem.“ Muž po náčelníkově levici promluvil takto: „Křik bílého orla vysoko na nebi, zasněžený les a přesný šíp na tětivě vašeho luku.“ Náčelník přikývl a dodal: „Já myslím, že je to však především pohled na pobité nepřátele, pohanu jeho kmene a na jeho plačící ženy.“

Kolem ohně se ozvaly projevy drsného souhlasu s tím skvělým projevem. Pak se náčelník s úctou obrátil k vzácnému hostu, k drobné postavičce, která si u ohně tiše ošetřovala svou husí kůži, a prohlásil: „Ale teď bychom se měli zeptat našeho vzácného hosta, jehož jméno se stalo legendou: co podle něj patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?“ (...) Host přemýšlel dlouho a těžce a potom pomalu prohlásil: „Teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír.“

Bylo jasné, že ten, kdo napsal tyto řádky, právě tak jako ten, kdo je přeložil do češtiny, jsou duchové nanejvýše vzácného, nevšedního humoru, vzácně nevšedního vhledu do kultury vyprávění a právě tak vzácně nevšedního názoru na to, jak má vypadat literatura a čemu má sloužit.

Pardon: To třetí mi samozřejmě došlo až mnohem později, poté, co jsem měla za sebou nikoliv jeden odstavec nýbrž celou řadu Pratchettových knih (ačkoliv jsem během následujících let vyzkoušela anglické originály i německé překlady, vždy jsem se pokorně vrátila k českým verzím, a to opravdu nejen proto, že jde o moji mateřštinu). Ale už ten jeden odstavec otevíral docela nové, nádherně veselé Universum Nevázaných Literárních Šprťouchlat, které je samozřejmě dnes, o více než dvacet let později tak dobře známé, a které se už natolik stalo součástí nás samých, že možná jeho drahocennost už tak docela nevnímáme.

Když jsem si minulý týden v jednom z mnoha nekrologů v českých tištěných a internetových médiích přečetla vzpomínku jeho autora na jeho setkání s Terry Pratchettem před lety, docela mne překvapilo, že se prý tehdy sir Pratchett zlobil, že ho literární kritika ignoruje a že mu upírá místo v literatuře.

Nepřekvapilo mne ani tak to, že se tak děje – literární kritika hledá jak známo, kromě spousty jiných věcí samozřejmě, především svatý grál ultimativního existenciálně-estetického zážitku, který by se patrně dal jen těžko popsat termínem „Srandy kopec“. Překvapilo mne ale, že se nad tím sir Pratchett zlobil.

On, který jako nikdo jiný prohlédl duši literatury, on, který jako všemocný bůh bral do svých rukou samu její podstatu, totiž příběh – vyprávění, aby mu znovu vrátil úlohu, kterou vždycky mělo, a která během tisíciletí učinila z lidí lidi, neměl přece vůbec zapotřebí ohlížet se po kategoriích, které by bez toho původního vyprávění nebyly nic a vlastně by vůbec neexistovaly.

Terry Pratchett dokázal něco nesmírně obtížného: vzít to nejotřepanější, nejusmýkanější, nejvyčerpanější a nejpohrdanější vyprávění O hrdinovi bez Bázně a Hany a O vítězství Dobra nad Zlem za koule a postavit je zpátky na nohy (T. Pratchett, Hrrr na ně), a to všechno s nevídanou porcí znalostí a legrace.

Legrace byla jeho, znalosti dodali klasikové moderních humanitních a společenských věd. Jsou tam všichni: Georg Simmel, Sigmund Freud, Emile Durkheim, Marcel Mauss, Bronislaw Malinowski, Georg Herbert Mead, Talcott Parsons, Norbert Elias, Karl Popper, Simone de Beauvoir, Maurice Halbwachs, Michael Foucault, Claude Lévi Strauss, Thomas Kuhn, Pierre Bourdieu, Mary Douglas, Clifford Geertz, John Searle, Victor Turner, Stanley Milgram, Ernest Gellner, Anthony Giddens, Judith Butler a mnoho, mnoho dalších.

Myšlenky, které formulovali a které měnily náš pohled na nás samotné, jsou v Pratchettových knihách součástí vyprávění o Bozích, Hrdinech a Obyčejných lidech, oni sami vstávají k druhému životu v postavách Bábi Zlopočasné, filozofa Didaktyla a mágů Neviditelné Univerzity.

Pratchettovy knihy, toť reader‘s digest moderních společenských věd, které tak opouštějí svoji věž ze slonové kosti a vydávají se na cestu špinavými uličkami ankh-morporského Stínova, královstvími Tsortu, Mžilibaby a Efebe, pouští omnijské říše, hlubokými hvozdy Überwaldu, a Vyvažovacím kontinentem. Putují ruku v ruce s nejlepšími výtvory odvěké lidské imaginace, jak nám je Terry Pratchett všechny dokázal vrátit: Neotřesitelně Spravedlivým Policistou Elániem (který, pravda, není ten nejostřejší nůž v šuplíku), Pravoplatným Králem Ankh-Morporku Karotkou I., Prorokem Brutou, Toničkou Bolavou a samozřejmě Největším Zeměplošským Hrdinou Barbarem Cohenem.

Závidím upřímně každému, koho Pratchettovy knihy ještě čekají. I když tak strašné to zase není – dají se číst stále znovu a pořád dokola a čtenář skončí pokaždé s pusou od ucha k uchu, přitakávaje citátu z Meditací filozofa Didaktyla:

Je zvláštní ten náš starý svět. Ale na druhé straně je to k smíchu, co? Nil Illegitimo Carborundum, to říkám já. Ani odborníci nevědí všechno. Ale kam by ten svět přišel, kdybychom byli všichni stejní? (T. Pratchett: Malí bohové)

Sdílet:

Hlavní zprávy