1

Zemanovský akt škodolibosti a snaha o rehabilitaci komunismu

Miloš Zeman na své přátele nezapomíná. Karel Srp se před lety neúspěšně pokoušel za ČSSD kandidovat do Senátu, pak mu Miloš Zeman udělil státní vyznamenání a teď ho jmenoval do Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Byl to od něj akt škodolibosti, již lze označit jen za zemanovskou. Etická komise totiž v roce 2015 projednávala kauzu právě zmíněného Karla Srpa a dospěla k závěru, že nemá nárok na statut odbojáře proti komunismu. Teď jim ho tam Zeman poslal, aby se jim tam chodil posmívat – jinak to nelze popsat.

Premiér Sobotka jmenování Srpa odmítl kontrasignovat, čímž poskytl mluvčímu Ovčáčkovi příležitost dělat svou práci – a na posuzování občanské statečnosti za komunismu je bývalý redaktor Haló novin ideálně situovaný. Takže jsme se z povolaných úst dozvěděli, že Srp prokázal odvahu v době, kdy nebyla levná, zatímco Sobotka projevuje chucpe a jde za hlasem mediálního mainstreamu.

Je to bizarní a hloupé, mediální mainstream tu už dlouho není nijak zvlášť antikomunistický, Zeman naopak respektuje, když něco dělají všichni, třeba Anticharta byl mainstream.

Karel Srp je zajímavá postava. Byl jedním z vůdčích duchů Jazzové sekce, která u nás představovala ostrov svobodné kultury a kontakt se světem. Pro toho, kdo měl možnost se k ní nachomýtnout, to bylo zjevení a čirá radost. Státní moc ji logicky musela chtít zničit a protagonisty poslat do vězení.

Srp ale také ještě dříve, před nejhektičtějším obdobím Jazzové sekce, výslovně a nepokrytě donášel StB na zájmové osoby StB, což máme v případě několika lidí – Jaroslav Hutka, Ladislav Zajíček – výslovně potvrzeno. V roce 2000 sice dostal soudní osvědčení, že nebyl vědomým spolupracovníkem StB, ale od té doby díky práci v archivech (již se průběžně různí reakcionáři snaží sabotovat a archivy znovu uzavřít) víme daleko více. Ano, to nejflagrantnější donášení bylo ještě několik let předtím, než začal intenzivně pracovat v Jazzové sekci, vysloužil si nepřízeň režimu a StB a nakonec šel do vězení. Pokud se snažil StB něčím zásobovat dál v naději, že jak se uvádí v dobové zprávě StB, „pokud bude zapojen ve zpravodajské síti StB, bude právní postup proti jeho osobě ztížen,“ nevyšlo mu to, a on ovšem taky před následky neuhnul.

V letech Jazzové sekce se pokoušel hrát s StB určitou hru – některým lidem dal „požehnání“ k tomu, aby podepsali spolupráci s StB, přičemž se na schůzky s estébáky připravovali a snažili se mít pod kontrolou, co o nich Státní bezpečnost ví. „Když jsem někdy kolem roku 1985 se Srpovým souhlasem a instrukcemi podepsal spolupráci s StB, vytvořili jsme spolu důmyslný, skoro vojenský systém, jak s StB komunikovat. Skládal se ze společné přípravy na každou schůzku a po ní zase společného vyhodnocení,“ vzpomíná jeden ze Srpových spolupracovníků. Když už někdo podlehl nátlaku a spolupráci podepsal, bylo jistě lepší se s tím svěřit přátelům, než to tajit. Ale z pokusů přechytračit StB nikdy nic dobrého nemohlo vzejít. I tím, že jim člověk sděloval jen to, o čem si myslel, že to stejně vědí a že tím nikomu neuškodí, StB pomáhal víc, než tušil. Skládala si obrázek prostředí, prověřovala správnost informací, které měla. Bezvýznamný konkrétní detail mohla použít při výslechu někoho jiného k vytvoření dojmu, že ví všechno. Není pak divu, že, jak uvádí historik Prokop Tomek ve studii o Jazzové sekci, „prostřednictvím agenturní sítě byla StB poměrně dobře informována o dění uvnitř vedení Sekce i o poměrech a názorech mezi řadovými členy, o čemž vypovídají nejen dochované agenturní zprávy i z okresních poboček StB, ale i osobní svědectví aktivistů, kteří byli při výsleších konfrontováni s úrovní znalostí pracovníků Bezpečnosti.“ Tomek je mimochodem dnes místopředsedou Etické komise, která Srpa odmítla usadit mezi sebe.

Skoro žádný život není přímý a tím méně to lze čekat od životů v disentu či lidí, kteří se nějak rozhodli udělat krok mimo většinu a postavit se režimnímu tlaku. Tak například autorem v disentu široce sdíleného právnického manuálu chování u výslechu byl tajný spolupracovník StB. Manuál to byl dobrý.

Má cenu se pokoušet spočítat, jaký byl netto přínos Karla Srpa svobodné společnosti? Ty veličiny se vzpírají kalkulu, v každém případě by to byl těžký úkol pro někoho, pro koho byly publikace Jazzové sekce formativní a neocenitelné. „Zdá se mi paradoxní posuzovat ho [Srpa] teď jako konfidenta komunismu, když se zasloužil o jeho pád,“ vyjádřil to Stanislav Penc. Ale při rozhodnutí, o něž jde dnes, se nehodnotí přínos Karla Srpa ani Jazzové sekce. Hodnotí se jeho způsobilost podílet se na práci komise, která má rozhodovat o udělování statutu účastníků odboje a odporu proti komunismu a, jak se uvádí v charakteristice přímo na jejím webu, „bude se věnovat i etickému rozměru jednotlivých kauz“. Tedy právě tomu zvažování obtížně zvažitelného. Karel Srp je přesně pro tuto roli nevhodný, neboť, jak je zřejmé a jak i potvrdil svými výroky v minulosti, má právě v této oblasti vnímání posunuté a zaujaté. Právně řečeno by byl podjatý.

Sekundárně tu jde o rozhodování Miloše Zemana, o to, co už občas vypadá jako systematická snaha rehabilitovat komunistický režim a zničit morální, právní a myšlenkový rámec prosazený u nás lustračním zákonem. Měli bychom se ho držet, když už se dnes mluvívá o suverenitě, je ukázkou toho, co suverenita v politice znamená – něco, co jsme si vytvořili sami, na základě vlastní zkušenosti, vlastní úvahy a vlastní politické diskuse. Zeman je ochotný toto vše popírat, když se mu to osobně hodí. Měřítkem je, jak ho dotyčná osoba podporuje. Podporuje ho – pak je jí možné přiznat, že v minulosti prokázala odvahu vůči režimu, a na jiný pohled zapomenout. Nepodporuje ho – pak je s ní třeba zacházet jako s Věrou Čáslavskou.

Srp není jediný spolupracovník StB, kterému Zeman udělil vyznamenání; naposledy byla mezi vyznamenanými jiná spolupracovnice StB, herečka Jitka Frantová Pelikánová. Taktéž podporovatelka Zemana. V jejím zpravodajském životopise najdeme kuriózní zákrut: koncem 60. let ji StB musela přestat využívat, protože začala žít s nomenklaturním kádrem. Byl jím generální ředitel Československé televize Jiří Pelikán. V osmašedesátém nasedl do obrodného procesu, později emigroval do Itálie, kde se stal politikem a poslancem Evropského parlamentu. Něco mají všichni ti lidé společné – velké ego, energii a odvahu, ale taky absenci studu a potřebu být vždy nahoře.

Hesla: ,

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.