Tři nahé Švédky a tajemné pražské vraždy
Včera byla řeč o přílohách a návyku osvojovat si svět skrzevá všelijaké žebříčky. Ještě jednu větu k tomu: Aha! na své titulce ohlašuje odhalení třinácté komnaty herce Aloise Švehlíka. Příloha Mf Dnes - dneska s názvem Magazín, konečně umožňujícím skloňovat - na titulce slibuje dokonce čtrnáctou komnatu Petra Čecha. Kde tohle skončí? Kde se to zastaví? Jak velký je ten zámek plný komnat a komůrek?
Dnes je ten velký den, k němuž směřuje celý týden: ve Skotsku došlo na referendum o nezávislosti. Lidové noviny se tématu věnují nejvíc a naštěstí začínají přívětivým oznámením, že ať už hlasování dopadne jakkoli, slunce zítra vyjde (samozřejmě pokud mezitím nezhasne). Jenže není to jediné skotské hlasování, které se dnes děje. „V jednom z nejstarších a nejprestižnějších golfových klubů na světě“ The Royal and Ancient Golf Club of St Andrews se rozhoduje o tom, „zda bude do svých řad poprvé ve 260leté historii přijímat ženy. (…) Všeobecně se očekává, že ženy dostanou svolení do klubu vstupovat. Podle Laury Daviesové, nejlepší britské golfistky moderní doby, klub ani jinou možnost nemá, už dlouho kvůli nařízení „vstup jen pro muže“ čelí tlaku. (…) Jsem si jistá, že mnoha mužům se ženy v klubu nebudou líbit. V moderním světě však už musí nějaké ženské členky tolerovat.“ Příkladné je dvojí užití přídavného jména „moderní“. Zatímco v prvním případě jako označení jednoho časového údobí dává smysl, v druhém případě je zavádějící až hanba. Už bych se rád dožil toho, že se „moderní“ přestane zaměňovat s „běžný“, „obyčejný“ nebo dokonce „tradiční“. Tahle výměna pak má za následek, že i zjevně sebevědomá žena použije v českém překladu svého projevu bojácné spojení „nějaké ženské členky“.
Pražská příloha Mladé fronty zařazuje hned na svou první stránku sportovní zprávy: „Pražská policie má letos zatím nejnižší objasněnost za posledních šest let. (…) Dosud se policistům podařilo objasnit jedenáct vražd z dvaceti evidovaných. To je lehce přes padesát procent a takový výsledek značí nejhorší výkon kriminalistů od roku 2008. Na neúspěchy přitom vyšetřovatelé nejsou zvyklí.“ Nevím, čemu se věnovat dřív – zda naznačenému rozčilení policistů, že se jim vrazi sami nepřinášejí na podnose, nebo pátrání po tom, co děsivého se stalo před rokem 2008, že zrovna on je hraniční. Znepokojující je rovněž prozatímní vysvětlení, proč se děje, co se děje. Naznačuje, že temné pražské dění může mít co dělat s nelidskými silami: „Všichni experti, které MF DNES oslovila se shodují v jednom. Není to chyba týmu vyšetřovatelů.“, totiž „Policii se nedaří řešit vraždy, jsou záhadné.“ Že by zase nastával nějaký konec světa?
Sportovní rubriku zakončuje týž list sloupkem „Zajistil první trofej od dob Maradony. I proto Hamšíka Neapol miluje.“ Kdo se zajímá o fotbal, ví, že Marek Hamšík je Slovák a dokonce kapitán slovenského národního mančaftu. Kdo o něm však nic neví (a přesto si v novinách rád čte sportovní stránky), bude zjištěním, že jde o našeho východního souseda překvapen. Článek je totiž psán tak, aby to vypadalo, že Hamšík je našinec. Právo má s Hamšíkem dokonce rozhovor, který končí fotbalistovým vyznáním: „Léta jsme žili v jednom státě, teď jsme dobrými sousedy, ale chceme se navzájem trumfnout.“ Našince četba takových vět uklidní, neboť ví, že na něho za humny vzpomínají dobře. Pozoruji tento vztah Čechů ke Slovákům už dlouho a kéž by byl vlastní jen novinám: našinec pořád chápe Slováka za svého, chová k němu přístup rodiče na víkend, kdy je čas říct si tak akorát, co se potomkovi v uplynulém týdnu podařilo. Na to je našinec pyšný. O dennodenní strasti svého klacka se ale našinec příliš nestará. Je to jistě dědictví společného stoletého soužití, ale i proto by mě zajímalo, jakou může mít setrvačnost. Promění někdy Češi svůj vztah ke Slovákům, prohloubí ho? Dočkám se toho? Nebo to bude chtít další století?
K případu lékaře bipolárníka, který píchal dětem do hlavy injekce, a tak prý je mučil, už jsem se nechtěl vracet, třebaže ho Právo i Blesk pořád ždímají. Jenže dneska to dostalo šťávu, která si žádá své: Blesk má na titulce fotku mimina s polepkou na čele, k níž vede šipka s nápisem „vpich do hlavy, který vystrašil rodiče Honzíka.“ Velký titulek pod tím je: „Kvůli tomu po něm jdou.“ Po tom Honzíkovi? Nebo po tom primáři? Včera jsem bulvár chválil za dobré služby, dneska dokazuje svou stinnou stránku. Za pouhé čtyři dny je dokonale setřen rozdíl mezi obětí a násilníkem, už není jasné, kdo je kdo. Jenže „seriózní“ Právo tento stěr hlásí rovněž, byť z jiného úhlu: „Rakovnická nemocnice se již zřejmě rozhodla propustit primáře dětského oddělení Jiřího Havránka. (…) Havránek se o tom, že dostal výpověď, zmínil včera při krátkém odpoledním telefonátu s redaktorem Práva, když vyjadřoval své rozhořčení nad pondělním článkem, který na kauzu upozornil. ‚Prostě jste zlikvidovali člověka. Naprosto jste zlikvidovali.‘“ Budu věřit, že se vše odehrálo přesně takhle a žádné významy nejsou posunuty jinam.
V trafice dnes měly vyprodané Hospodářky, tak jsem zkusmo vzal Deník (jsem v Praze, tak Pražský). Nu a není to špatné čtení: „Myslet a připravovat se na smrt má právě startující kampaň Moje smrt. Projekt Mojesmrt.cz cílí na mladé lidi ve věku 15–40 let, kteří se nebojí o smrti přemýšlet, protože se jich bezprostředně netýká. Aby se začali ptát na přání a plány svých prarodičů nebo rodičů, musejí si nejprve uvědomit ty svoje. Vytvořili jsme proto interaktivní aplikaci, která jim pomůže tato přání vyslovit a sdílet je se svými blízkými a kamarády.“ Je to skutečně tak: když si vzpomenu na svých patnáct, nebyl zábavnější program na odpoledne než plánovat si svůj funus. Tohle bude hit. Obzvlášť cenné je, že výrobci rovnou pomýšlejí také na rozvoj svého produktu: „Kampaň by měla být několikaletá a časem se zaměří i na další věkové skupiny.“ Tedy logicky i na ty, jichž se smrt „bezprostředně týká“: na čerstvé mrtvoly. Měli by se tihle podnikavci dát dohromady se zmiňovanou pražskou mordpartou, to by hned bylo po záhadách.
Deník vůbec lpí na podivuhodných hrdinech: „Jak se chová dnešní turista? svlékne se klidně do naha.“ Pozor ale, nečekejte špacír nudistů po Václaváku nebo po České, to jenom hoteliéři líčí, s čím se běžně setkávají ve své práci: „Někdy má požadavek na komfort opravdu zvláštní podobu. Třeba při výměně žárovky mě na pokoji pozorovaly tři zcela nahé Švédky. Samozřejmě jsem zachoval veškerou etiku ubytovatele, sdělil šéf hotelu Jakub Vosáhlo.“ (Já prostě odmítám věřit, že si ta jména někdo kvůli vtipu nevymýšlí: včera se poradce pražského primátora jmenuje Pražák, dneska se chlap, co má tři nahé baby na dotek, jmenuje ausgerechnet Vosáhlo.) To ale není všechno: „Do recepce přišel muž s velkou sportovní brašnu, kterou třeba hokejisti používají na svou výzbroj. A ten muž že prý nutně potřebuje pokoj a ještě rychleji na toaletu. Samozřejmě jsme mu vyhověli. Když se z toalety vrátil, prý si ještě musí cosi zařídit. Vzápětí potřeboval na toaletu i čerstvě ubytovaný Japonec. Říkal mi, že vůbec nechápe, jak ji použít. Nešla. Ze zdi totiž trčela jen vodovodní trubka a záchodovou mísu ukradl předchozí muž. Odnesl ji v té velké sportovní brašně.“ Tohle půjde trumfnout stěží, tak se pro dnešek mějte.
