ROZHOVOR

Hrál poker, ale neodhadl protivníka. A rozpoutal válku

Jeden svět

Když se irácký uprchlík Rafid Ahmed al Jalabi dostal v roce 1999 do Německa, identifikoval se před úřady jako bývalý pracovník ve vojensko-průmyslovém komplexu. V zoufalé snaze získat v zemi azyl si vymyslel, že tyto komplexy slouží pro výrobu chemických zbraní. To však ještě netušil, že místo úřadu pro uprchlíky má co do činění s německou tajnou službou. Trvalý azyl nakonec dostal, ale za příliš vysokou cenu. Jeho smyšlené výpovědi totiž USA využily jako důležitý argument, aby v roce 2003 vtrhly do Iráku. Když se následně ukázalo, že v zemi žádné chemické zbraně nejsou, ukázali všichni prstem na Rafida jako viníka. Přitom již od roku 2001 muselo být tajným službám jasné, že jeho odpovědi jsou smyšlené.

Německý dokumentární režisér Matthias Bittner se jako první rozhodl popsat příběh z perspektivy samotného Iráčana, označovaného tajnou službou jako Curveball (druh klamavého nadhozu z baseballu). Ve svém filmu dává příležitost promluvit muži, jemuž většina ostatních přisuzuje hlavní podíl viny za rozpoutání války v Iráku. „Rafid se rozhodl hrát poker, ale neznal skutečná pravidla hry. Vlastně ani neznal svého skutečného protivníka,“ uvádí Bittner důvod, proč Curveball vyšel z této hry jako hlavní poražený.

Na festivalu Jeden svět jste uvedl svůj nový film Válka lží o iráckém občanovi, který svými lživými informacemi přispěl k rozpoutání války v Iráku. Čím vás případ zaujal natolik, že jste se rozhodl o něm natočit dokument?

Poprvé jsem se tímto příběhem začal zabývat v roce 2011, když jsem v knize o současné německé politice našel titulek z bavorských novin o tom, že válka v Iráku začala v německých Frankách. To je region, ze kterého pocházím. Nemohl jsem tomu uvěřit a rozhodl jsem se, že o tom musím zjistit víc informací.

Čtěte také: Příběh velké lži. Jak odstartovala válka v Iráku

Až poté jsem se dozvěděl o muži přezdívaném Curveball, Iráčanovi, který údajně nese zodpovědnost za rozpoutání války v Iráku. Začal jsem po tom víc pátrat, především v zahraničních médiích, a pak jsem se s ním pokusil zkontaktovat.

Bylo složité ho dopátrat?

Ve skutečnosti se neskrýval, ale měl jiné jméno, nebyl v žádném telefonním seznamu, takže mi trvalo asi tři měsíce ho najít. Dalších pět měsíců pak trvaly přípravy na natáčení rozhovoru, což je stěžejní část mého filmu.

Jak jste ho přesvědčil, aby s vámi spolupracoval?

Je pravda, že Rafid měl před natáčením mnoho negativních zkušeností s médii a ohledně novinářů byl velmi opatrný. Ale po nějakém čase mě přestal považovat za novináře. V době natáčení jsem byl stále ještě na škole, Válka lží je můj absolventský film. Takže pro něj jsem byl spíš jen student.

Za těch pět měsíců se mi podařilo u něj získat důvěru. Jednu dobu jsem se s ním setkával až třikrát týdně. Potřeboval jsem nejdřív porozumět kultuře, z níž pochází, abych pak lépe pochopil jeho samotného i motivace, které ho k jeho činům vedly. A to jak v politickém kontextu, tak i sociálním a osobnostním.

Je zvláštní, když vám americké úřady tvrdí, že se nechaly obelhat jedním jediným člověkem

Zdá se, že jste první, kdo se pokusil podat jeho příběh z jiné perspektivy. Snažil jste se poukázat na to, že zodpovědnost za válku nenese pouze on?

Tento film není investigativní. Neměl jsem za cíl hledat nové informace nebo odkrývat nové skutečnosti. Myslím, že vše už bylo řečeno předtím. Co však stále bylo zakryto tajemstvím, byl Rafid sám, přestože všichni znali jeho tvář a jméno. Všechno, co jsem o něm věděl, pocházelo z médií. A všechny tyto informace do jedné uváděly, že tento člověk nese zodpovědnost za celou tu velkou lež. Neslyšel jsem o něm jedinou pozitivní informaci. Je zvláštní, když vám americké úřady tvrdí, že se nechaly obelhat jedním jediným člověkem. Byl by někdo tak inteligentní, že by dokázal obelstít všechny tajné služby? Celou tuto situaci můžete přirovnat k puzzle, kde Rafid byl jediným chybějícím dílkem celé skládačky. Z druhé strany tento příběh připomíná hraní pokeru, který se Rafid se rozhodl hrát, ale neznal skutečná pravidla hry. Vlastně ani neznal svého skutečného protivníka a ve výsledku z toho vyšel jako hlavní poražený.

Necítil jste nátlak od úřadů, abyste o tomto případu nešířil nové informace?

Ne. Původně jsem se pokoušel zkontaktovat německou tajnou službu, chtěl jsem mluvit s někým osobně, získat nové informace. Obdržel jsem však velmi stručný a strohý e-mail, že tohle nedělají. Žádný nátlak jsem ale nezaznamenal.

Ostatní s ním také mluvili, ale jiným způsobem. Na otázku „vymyslel jste si tuto lež?“ nemohl odpovědět nic jiného než ano.

V čem konkrétně jste k tématu přistoupil jinak než novináři před vámi?

Upřímně, ve filmu jsem nestál o žádné další hlasy. Chtěl jsem situaci nastínit pouze z jeho pohledu. To, co o něm prohlašovala média a politici, už jsme znali z dřívějška. Když děláte s někým přímé interview, máte možnost se tomu člověku podívat do očí a vidět, jak reaguje, jak ho ovlivňují emoce a myšlenky. To byl důvod, proč jsem chtěl mluvit hlavně s ním, což možná nikdo jiný přede mnou neudělal. Ostatní s ním sice taky mluvili, ale jiným způsobem. Například v jednom televizním interview mohl na většinu otázek odpovídat buď ano, nebo ne. Na otázku „vymyslel jste si tuto lež?“ nemohl odpovědět nic jiného než ano. To přece každý věděl. Když se nejdřív nepokusíte porozumět, proč to udělal, co bylo jeho motivací, tak je nemožné vykreslit ho v opravdovém světle.

Uvítal Rafid váš film jako příležitost sama sebe ospravedlnit?

Určitě. Moji lektoři i vedoucí mé práce se obávali, že si z nás udělá své loutky, když mu dáme moc velký prostor. Ale to byla jeho starost, ne naše. Bylo na něm, jestli tuto příležitost využije k tomu promluvit upřímně nebo znovu manipulovat své okolí.

V jedné scéně se ho ptám, zda se cítí zodpovědný za rozpoutání války. „Kvůli bombám? Ne!“ Podívá se na mě a třikrát řekne ne!

Na druhou stranu, svými dotazy jste ho moc nešetřil.

Jak se asi člověk vyrovnává s tím, když ho všichni okolo činí zodpovědným za devastaci vlastní země, za zmařené lidské životy? Myslí na to každý den? Nebo se takové myšlenky snaží zahnat? Cítí vinu? Stud? Někteří lidé mi říkají, že jsem ho těmito otázkami pouze tlačil k tomu, aby přiznal, že se cítí vinen. Nechtěl jsem ho do ničeho tlačit, pouze jsem chtěl vidět, jak na tyto otázky reaguje. Jeho emoce, gesta a řeč těla o něm častokrát prozradily to, co sám nevyslovil. Například v jedné scéně se ho ptám, zda se cítí zodpovědný za válku. „Kvůli bombám? Ne!“ Podívá se na vás a třikrát řekne ne! Ale jeho pohled, jeho póza vám sdělí víc, než pouhé slovo ne.

Jste spolu stále v kontaktu? Víte, co teď dělá?

Čas od času se kontaktujeme. Stále žije v Německu, a co vím, pracuje jako ostraha. Lidé se mě často ptají, jestli je v nebezpečí. Bývaly časy, kdy byl prý v nebezpečí od iráckých teroristů. Nyní už není pod dohledem tajných služeb, ani nemá policejní ochranu. Žije normální civilní život, se svou ženou má už tři děti.

Svůj film jste poprvé představil loni na podzim. Jaké ohlasy publika jste zatím zaznamenal?

Veskrze pozitivní. Připadá mi skoro zvláštní, že se všem film tak zamlouvá a že se mnou diváci víc nepolemizují.

Čekal jste bouřlivější reakce?

Ano, samozřejmě. Film podává pouze jeho verzi a divák neví, čemu věřit. Kdo čeká, že se na konci dozví plnou pravdu, může být poněkud zklamaný. Byla to vůbec první věc, kterou jsem o svém filmu napsal, že nepřináší objektivní pravdu. Což ani nemůže. Když se zabýváte politikou, tajnými službami a válkou, můžete vůbec mluvit o pravdě? Obecně je však skvělé, když dostáváte od diváků za vaši dlouhodobou práci nějakou zpětnou vazbu.

Pracujete v současnosti na nějakém novém filmu?

Mám rozpracovaných několik projektů, ale zatím o nich nechci moc mluvit. Zabývám se teď fenoménem metamfetaminu, drogy, která je v Německu velmi rozšířená. Nikdo pořádně neví, jaké všechny vysoce jedovaté látky obsahuje. To je téma mého hlavního současného projektu, víc ale zatím neprozradím.

 

Matthias Bittner (nar. 1982) je německý dokumentární režisér. Jako začínající filmař se podílel mimo jiné na snímku Das Maß der Dinge nominovaném na studentské Oscary. Jeho vlastní animovaný film Operation: Terror Tape byl uveden na četných filmových festivalech a získal ocenění na filmové přehlídce v Baden-Württembergu. Bittnerův další krátký film Wie die Raben byl k vidění například na filmovém festivalu San Sebastian a televizních kanálech ARTE a SWR. Not in My Backyard je název jeho prvního celovečerního filmu, který v roce 2011 otvíral Locarnský filmový festival. Režisér za něj získal čestné uznání na festivalu Achtung Berlin. Svůj poslední film Válka lží (War of Lies) uvedl na amsterdamském dokumentárním festivalu IDFA, letos v červenci snímek poběží v německé televizi.

Přejít na diskusi