Husákovskou generaci střídá havlovská. Proč nejsou jako my?

Patří to už k dobrému zvyku, že si starší generace stěžuje na tu mladší. A zažili to všichni, když byli mladší peskováni těmi staršími. Výhrady pokaždé směřují k tomu samému, počínaje líným vstáváním, přes oblečení, střih vlasů, zájmy, poslouchanou hudbu až ke kvalitě vzdělání. Pravidelným vrcholem těchto litanií jsou útoky na nedostatek zodpovědnosti.

To vše má svou logiku a je to dokladem toho, že společnost se neustále posunuje. Sice nevím kam, nicméně nepřešlapuje na místě. I my autoři Týdeníku ECHO už nepatříme k těm nejmladším a většina z nás je z rodu tzv. husákovské generace, které se otevřely ve věku dospělosti nečekané možnosti. Patříme tedy k lidem, kteří se díky velké společenské změně dostali k neuvěřitelným pracovním příležitostem ve 25 nebo 30 letech, a tedy k odpovědnosti, kterou v tradičních demokratických společnostech nesli lidé minimálně 
o generaci výš.

 

 

Tato rychlá, razantní a skutečně revoluční změna ve společenských sférách, tedy v médiích, na univerzitách humanitního zaměření, v politice, diplomacii, ve státní správě, byla mnohem větší než v exaktních vědách, nebo jak se říkalo ve výrobě. Míra změny se řídila tzv. společenskou angažovaností, nebo naopak neangažovaností, kterou jednotlivé profese vyžadovaly. Pravda, v 90. letech si naše generace říkala, že to má už do důchodu. Obvyklý omyl. Nové poměry nás ale nechaly plavat jen s našimi zkušenostmi, jenže v úplně nových vodách, nových společenských pořádcích, a v mnoha ohledech jsme na začátku, na kterém jsme byli v 90. letech, jen s rozdílem odžitých zkušeností. Věříme totiž v ideály demokracie, soutěž politických stran, ale vůbec není vyloučené, že žijeme v naivních představách a další vývoj společnosti bude směřovat úplně někam jinam, k souboji tematických hnutí a oligarchických skupin.

Mezitím vyrostla v české společnosti nová generace, kterou sociologové nazývají Havlovy děti. Narodily se už do demokratických poměrů a sám prezident Havel do těchto dětí vkládal velké naděje. Měly být odvážné, nekompromisní, kosmopolitní, jazykově vybavené, ideologicky nedeformované a otevřené. Nutno přiznat, že Václav Havel nebyl jejich kmotrem, stejně jako Husák nebyl duchovním otcem nás narozených v 70. letech minulého století. Děti narozené na přelomu 90. let se hodnotově příliš neliší od jejich vrstevníků ze západní Evropy. Diference vznikají jen z lokálních reálií. O sondu do hodnotového sytému nastupující generace se pokusila Lenka Zlámalová, která si k tomu vzala rozsáhlé sociologické výzkumy, jež vznikaly v rámci celoevropského kontextu i vývoje chování v Česku. S tématem opět souvisí Salon, jenž s reprezentanty této generace připravil Vladimír Ševela. K debatě přizval známou mladou televizní moderátorku zrozenou ve víru revolučních událostí, dceru Moniky Pajerové, jedné z vůdčích osobností revoltujících studentů v roce 1989 – Emmu Smetanu, dále občanského aktivistu Josefa Patočku, syna jednoho z lídrů ekologického hnutí a oblíbence Václava Havla Jakuba Patočky, básníka Tomáše Čadu a filmového producenta Tomáše Hrubého. Prostě jsme udělali dost pro vyrovnanost pohledů těch starších, kteří si stěžují na ty mladší. Přitom je předem jasné, co převáží. Mrtví vždycky nakonec ustoupí živým.

Přejít na diskusi