Euro bude. Nějaká realita Miloše Zemana neobtěžuje

Prezident republiky si na včerejšek do Lán pozval reprezentativní sestavu těch, kteří v dnešních mocenských poměrech mají co říci k euru. Tedy po dvou zástupcích vlády, nominálně proeurové, a centrální banky, nominálně nezúčastněné, ale svým převažujícím názorem fakticky proti přijetí eura (viz poslední blog guvernéra Miroslava Singera na webu Hospodářských novin, kde s klidem zpochybňuje takové údajně neprůstřelné argumenty prezidenta, jako že Slovensko díky euru získává větší zahraniční investice než Česká republika).

Miloš Zeman je, jak známo, příznivcem vstupu do eurozóny skoro za všech okolností, například bez ohledu na to, že měnová unie už pět let setrvává v krizi a stav vyčerpaného oddechu bývá pravidelně prokládán infarktovými momenty. Na Zemana realita nedělá žádný dojem, on stojí při svých základních přesvědčeních jako Winston Churchill.

Nicméně je to principiálnost dosahovaná v bezpečném vědomí o tom, že proti euru je kolem 70 procent českého obyvatelstva a že v samotné tzv. proevropské vládě zohledňuje tento většinový postoj ministr financí Andrej Babiš. To umožňuje vést existenci salonních příznivců eura i sociálním demokratům. Hlavně díky Babišově odporu jim nehrozí žádné bezprostřední diskuse o tom, kde ušetřit 40 miliard korun, jež by bylo třeba složit při vstupu do eurozóny v tzv. eurovalu.

Uvnitř svých sociálnědemokratických srdcí jsou jeho kolegové z vlády Babišovi jistě vděční. Posměšky premiéra Bohuslava Sobotky vůči Babišově nástřelu konzultativního referenda o euru, jež by se svezlo s volbami 2017, nejsou na místě. Ledaže by premiér sám navrhl referendum závazné, ale že by ČSSD dala příležitost svým vlastním voličům ventilovat svou silnou nechuť k euru, toho se od ní nedočkáme.

Kdo chce tvrdší obranu měnové samostatnosti, musí se obrátit k ODS. Ta v sobotu na kongresu v pražském Karlíně vystoupila s požadavkem zbavit se závazku, že euro přijmeme, učiněným ve smlouvě o přistoupení z roku 2004. Je to závazek spící, nikdo jeho splnění v nějaké stanovené lhůtě nemůže vyžadovat, ale existuje.

Když byla ODS naposledy u vlády, její premiér Petr Nečas odmítl o zrušení závazku s EU vyjednávat. Navrhl to tehdejší prezident Václav Klaus. Jenže Nečas by před bitvou v Bruselu musel vybojovat bitvu v koalici s eurooptimisickou TOP 09. Nečas tehdy Klause odpálkoval se slovy, že fakticky je slib z roku 2004 nevymahatelný.

Proč tedy o zrušení nevymahatelného slibu usilovat do budoucna? Důvody jsou v zásadě dva. Za prvé by se poněkud vyčistila domácí česká diskuse, odpadlo by z ní jedno přízračné téma, které v ní ubírá kyslík tématům důležitějším. Pravidla eurozóny už roky trvale porušuje celá eurozóna. Pomoc, jaké se dostalo jižním státům eurozóny, Lisabonská smlouva explicitně zakazuje. Stejně tak se Evropská centrální banka málo zdržuje svým předepsaným cílem, totiž bojovat proti inflaci, a tiskne nové peníze. V takové situaci by těžko někdo mohl Čechům vyčítat, že svůj slib z jiných dob chtějí revokovat.

Hlavní je ale zahraničněpolitická úvaha. EU sama žije v pocitu několikanásobné krize, a tak stoupá pravděpodobnost, že v příštích letech bude Brusel tvrdým tónem nastolovat požadavky vůči členským státům podobně, jako jsme toho byli svědky s kvótami na příjímání uprchlíků. V takovém klimatu je nesmysl vědomě zůstávat v permanentní pozici provinilce, který si neplní domácí úkoly, nota bene když sám ví, že je splnit nehodlá.

Přejít na diskusi