Zajatci virtuality. Hloupý lidovec, Hitler a morální policisté

Zajatci virtuality. Hloupý lidovec, Hitler a morální policisté 1
Komentáře
Martin Weiss
Sdílet:

Nemine den, aby sociální sítě nepřinesly nový důvod k pobouření. Jistý Daniel Kalenda napsal v pro mě blíže neurčitelnou hodinu na Facebooku příspěvek začínající slovy „Bože, 71 mrtvejch na dálnici v Rakousku… A máme brečet?“ a obsahující věty jako „Je to lůza, špína a živel, co sem nepatří“ nebo „Já tuhle zemi ani Evropu zčernat nenechám“ anebo „Mnohem víc mě zasáhne, když vrcholová sportovkyně utrpí fatální úraz při tréninku a nikdy už nebude chodit“.

Jakými slovy končí, nemohu říct. Na originální post na Facebooku se podívat nemohu, autor ho smazal. A kromě toho je jeho profil v úplnosti přístupný jen „přátelům“. Někdo z nich prokázal svému „příteli“ Kalendovi tu laskavost, že pořídil screenshot jeho příspěvku a rozšířil ho. Ale neúplný – poslední slova jsou „Jen mě mrzí, že“.

Zároveň už byly k dispozici další screenshoty příspěvků, na nichž se Kalenda polovymlouval a poloomlouval za svůj prvotní výplod. Ke zlepšení jeho obrazu nepřispěly.

Čtěte více: Lůza a špína, napsal lidovec o mrtvých uprchlících. KDU-ČSL chce vyloučení

Příspěvek lze analyzovat jako text a poukázat na to, co vše je v něm lidsky odporné, co navíc prozrazuje chatrnou logiku, špatné informace či nevyzrálý charakter (to poslední je dostatečně doloženo už tím, že něco takového napsal na Facebook).

Anebo k němu lze přistoupit z toho hlediska, že pan Kalenda je členem KDU-ČSL, členem okresního výboru v Liberci. Co je v takových případech třeba udělat? No, přece vyzvat funkcionáře politické strany, ať s tím něco udělají. Ti se budou v nedostatku informací kroutit, jako když dítě týrá špendlíkem lapenou žížalu. Cokoli slabšího než vyloučení ze strany nepostačí a už v neděli odpoledne bylo pozdě. „Pojďme tuhle kauzu rozmáznout, Twittere, vamos,“ napsala uživatelka, jež o sobě říká že „bojuje za lepší svět,“ přesně podle scénáře popsaného v knize Jona Ronsona So You‘ve Been Publicly Shamed.

Paralelně se rozjede politický fotbal. „Kde je reakce p. Bělobrádka na hnědé „vyjádření“ šéfa liberecké KDU? Že by už někde vylučoval p. Kalendu ze strany?“pospíšil si Pavel Telička. Ve škole se tomu říkalo žalování. Ale tohle je politika, takže to je zřejmě něco jiného. Mně osobně pochopitelně přijde chucpe, že do role morálního policisty se souká člověk, který za své současné postavení vděčí Andreji Babišovi. K 25. srpnu, kdy Babiš prohlásil, že je třeba uzavřít Schengen a „zřídit obří uprchlický tábor a tam dělat selekci“, Telička asi zrovna neměl policejní službu. Ale nehodlám předstírat naivitu, vždyť Teličkovou rolí je poskytovat šéfovi kosmopolitní krytí v diplomatických a unijních kruzích. Což spočívá nejjednodušeji v tom, že k Babišovým populistickým úletům mlčí, v odboji proti úletům jiných zato kráčí v prvních řadách.

Ale to je jen extrémní varianta většinové reakce. Intenzita pohoršení bude v souladu se stávající stranickopolitickou inklinací a skoro ničí názory se nezmění. „Jako katolík se stydím a jako volič slibuji, že stejně jako dosud, nebudu volit @kducsl,“ ilustruje to s krystalickou čistotou jeden komentátor na Twitteru.

Čtěte k tématu: ‚Obludy‘ v diskuzích. Servery zveřejňují jejich jména a fotky

Jsou vůbec sociální sítě skutečné? Jaký je vztah mezi obrazem společnosti, který poskytují, a realitou společnosti? Akt zápisu na sociální síť v sobě spojuje intimitu něčeho, co člověk dělá o samotě, jen se svými myšlenkami, s opojným pocitem, jaký se může dostavit, když člověk něco křičí na celý svět a jeho názor je případně validován ostatními. To je bez nadsázky úplně nová situace v dějinách. Vnitřní svět se tradičně odhaloval v poezii a románech, ale to každý chápal, že je fikce se svými vlastními pravidly. Lidé už dnes moc nečtou, a tak je neznají. Vzpomínám si, že v románu Josepha Hellera Něco se stalo se autor přiznává k podobné úvaze jako pan Kalenda – míra jeho dojetí má inverzní vztah ke vzdálenosti, takže utrpení uprchlíků kdesi v Asii ho dojímá méně než nějaká banální příhoda v jeho nejbližším lidském okolí. Tomu se prosím říká vnitřní svět neurčený ke zveřejnění. Heller by to už dnes tak psát nemohl, hrdina ve srovnatelném rozpoložení by si dřív nebo později začal ulevovat na sociálních sítích.

To vykřikování názoru do světa se zase tradičně odehrávalo v hospodě, k níž taky bývá Facebook přirovnáván. Jenže tam, necháme-li stranou patologické vlezlé opilce, je přece jen člověk držen na uzdě tím, že svůj názor musí říct v přítomnosti svých známých. Reakce lidí, jejichž tváře má před sebou, není tak těžké anticipovat.

Znamená to, že dnes padne spousta promluv, které by v dřívějších, ne tak dávných dobách nikdy nebyly vznikly – ani na papíře, ani v tisku, ani v hospodě, ani ve sprše.

Jsou ti lidé, kteří je pronášejí, jiní? Mají ty jejich promluvy ve virtuálním světě reálný dopad na společnost?

V jednom smyslu ano – konkrétní lidé jsou zostuzeni a případně vyštváni ze svých pozic. To bude jistě případ pana Kalendy a líto mi ho nebude ani tolik jako špičkové sportovkyně, jež utrpěla fatální zranění, které mi, přiznám se, není líto vůbec, neboť ani nevím, o koho jde.

Ale mění se tím celá společnost? Nevím a chtěl bych o tom vědět něco doloženého, než si na to udělám názor. Je to jeden z těch intuitivních soudů, jež může být nečekaně těžké dokázat – podobně jako třeba tvrzení, že počítačové hry zobrazující násilí přispívají k násilí v reálném světě.

Jisté je, že veřejný prostor, zejména jeho mediální část (neboť se slévá s internetem a sociálními sítěmi v jedno), je cosi jako špatná čtvrť. Před pár dny server Týden.cz instaloval na své stránky anketu: „Kdyby vstal z mrtvých Hitler a slíbil, že Evropu běženců zbaví, volili byste ho?“ Byl to prachsprostý „clickbait“, ze strany redakce dosti trapný krok. Ale znamená to, že by každý druhý Čech (v některé chvíle dokonce 60 procent) volil Hitlera? A co si ti lidé myslí? Nevědí třeba, že Hitler měl v plánu zbavit Evropu i Čechů?

Myslím, že ne. Myslím, že veřejnost se dělí na ty, kdo se ochotně pohoršují nad pokleslostí veřejnosti, a ty, kdo jim na to kašlou. Přičemž rozdíl mezi vědomostmi jedněch a druhých nemusí být propastný. Ti první se chovají, jako by nikdo jiný než oni nechodil do školy a nevěděl nic o (v tomto konkrétním případě) o Hitlerovi, nacismu, lidských právech, rasismu, xenofobii a řadě dalších věcí. Ti druzí vesměs taky chodili do školy, ale rozdíl je v tom že nemají potřebu na místech, jako je český zpravodajský web, se chovat jak ve škole. Je to pro ně stejný infotainment jako televizní reality show. Není to pro ně skutečný život, nemají pocit, že by tvůrcům webu ani ostatním čtenářům byli dlužni zdvořilostí a dobrými mravy. Je to dobré? Asi ne. Ale ovlivnilo by to jejich reálné chování tváří v tvář živým lidem v nearanžované situaci? Každý má hranici jinde. Nejeden z morálních policistů se dokáže dobře bavit projevy lidské hlouposti na Facebooku či YouTube, pokud se netýkají politiky. Přitom by se v mnoha případech dalo tvrdit, že lidé tvořící tyto projevy jsou, řečeno progresivní hantýrkou, „underprivileged“ – nedostalo se jim vzdělání, možností a sociálního kapitálu, který máme my. Nemluvě o těch, kteří jsou mentálně postižení. Tomu se člověk přece nemá smát. Ale když je to na sociální síti, smějeme se tomu. Je to projev mravního úpadku? Nevím. Jisté je tolik, že kritika z řad těch prvních nebude mít na ty druhé nejmenší vliv. Už nechodí do školy.

Zato vím, že populistické, agresivní politické síly ignorující zažitá pravidla demokracie a humanistické hodnoty se objevují leckde v západním světě. A jedna z hypotéz snažících se vysvětlit jejich vznik říká, že systém či establishment selhal. Ne ve verbálním chránění humanistických a demokratických hodnot, to mu jde dobře. Ve svých základních funkcích. Tvářit se po největší finanční krizi století (pokles HDP byl v řadě zemí hlubší a delší než za velké krize ve 30. letech), že se vlastně nic nestalo, je hloupé a vymstí se to. A ten establishment, nexus politického a finančního kapitálu, je v západním světě reprezentován lidmi typu Pavla Teličky. Zkorumpovanost „politiky jako obvykle“, otáčecích dveří mezi veřejným sektorem, privátním sektorem, lobbováním a politikou, to je přesně to, na čem se shodnou nespokojenci z Occupy, Tea Parties anebo třeba Syrizy. Kdyby si víc lidí všimlo, že bývalý lobbista ve službách firmy NWR Zdeňka Bakaly, nyní též známého pod jménem „hyena“, inspektuje politickou mravnost ostatních, třeba by těch voličů Hitlera bylo ještě víc.

Sdílet:

Hlavní zprávy