1

Vítězslav Jandák, Sokrates naší doby

Sláva Vítězslava Jandáka, kdysi i ministra kultury, už taky není, co bývala. Končí ve sněmovně a jde poslouchat rádio. Stal se teď členem Rady Českého rozhlasu, kam byl zvolen v tajné volbě svými kolegy. Takové hlasování je možná obdoba střepinového soudu, ostraka, což jak klasicky a filozoficky vzdělaný Jandák ví, je decentní forma, jak se zbavit obtížného muže: poslat ho do vyhnanství – což byl pokrok proti jednoduššímu rozčtvrcení. Ale možná šel Jandák sám a s chutí, poslanecká lavice už mu byla těsná a mluvit do rádia, to je lepší než do pařezu.

Já se přiznám, že jsem měl k Jandákovi vždy dobrý vztah. Něčím mě ten dobrák přitahoval – a bylo to vzájemné. Jednou mě nazval „idiotem, který usiluje o Fučíkův odznak“ (to měl asi z nějaké role), jindy mne zase ocenil jako „Alaina Delona české žurnalistiky“ – narážel nejspíš na naši podobnost. Já ho miloval od dětství, kdy se objevil v těsných kamaších v nějaké plačtivé pohádce, stejně jako jsem trochu později měl rád jeho role mladých mužů ve zpocených svazáckých košilích. Vážil jsem si ho pak jako moudrého politika, takového starostlivě čelo krabatícího socdemáka, chlapa, který slovo dlouho nehledá, a když ho má, připlácne ho jako tlustou masařku o kredenc. A ještě se oblízne.

V Jandákovi bylo přitom něco, jak už jsem naznačil, antického. Často jsem si ho představoval v senátorské tóze a s bobkovým listem na skráních. Nebo jako Sokrata, jemuž byl opravdu díky nosu podobný. Ve vrcholných chvílích to vypadalo, že ho zrovna napadá něco mimořádného, ale pak se zašklebil, jako když vypil bolehlav. Byl to vyhlášený znalec kultury a umění, jemuž říkal „kumštovno“, což je výraz z klasické německé filozofie (Hegel, Kant), kterou Jandák samozřejmě dobře zná. Termín nejednou zajímavě rozváděl, když jeho obsah obohatil o definici, že „lidi tak nějak došli k tomu, aby věděli, co to to kumštovno je“. 

Slavná byla též jeho rozprava o protikladu světa vysoké hodnotné kultury a kultury pokleslé, do níž odvážně zařadil „bigbít“. Zavržení bigbítu, což je termín z Jandákova mládí, dokázal tehdy logicky tím, že nepatří do kumštovna, protože to by Jandák přece hned poznal, když je ten filozof. Postavil se tím i proti svému stranickému kolegovi Františku Ringo Čechovi, jenž se cítil být ve straně zástupcem bigbítu, ale pak si to u panáků chlapsky a soudružsky vyříkali.

Jandák byl totiž zároveň filozofem lidového typu – jako ten Sokrates. Stejně jako lid aténský, tak i ten český miloval, když Jandák řekl třeba slovo prdel. Na rozdíl od povýšenecky ráčkujícího Schwarzenberga to Jandák vyslovil správně, s hezkým českým kulatým r. Škoda jen, že si za svým nestál jako ten Sokrates. Pamatuju si jakýsi rozhovor s dominou Jílkovou, která na něj udeřila, že slíbil, že nebude mluvit sprostě, a on se zase někde neudržel a řekl prdel. Jandák se zhroutil, rozklepal a v slzách sliboval, že se polepší. Takový to byl hrdina.

Jandák byl oblíbený a měl málo přirozených nepřátel. O to více trpěl představou, že je předmětem pronásledování, ba štvanice. Říkal, že po něm jde jakási Pravda a Láska, dokonce se bál, že ho upálí, za čímž byla jeho touha být Janem Husem, kterého si chtěl zahrát ve filmu či aspoň na divadle, ale osud, mrcha, mu to nedopřál. Pravda a Láska byly dvě známé krvelačné bestie, které mu chodily sát krev, když spal po zasloužené práci filozofické a ministerské. Plížily se k němu a šeptaly do velikého masitého ucha: „Jandáku, ty neřáde, jak můžeš být ministr kultury, když tomu vůbec nerozumíš?! Odstup, nebo tě upálíme!“ A škrtaly mu výhrůžně sirkami u ucha a upalovaly chlupy z něj trčící. Jandák vzrušeně vzdychal, studený pot mu vyvstával na čele. „Nechte mě, odstupte, vidiny hrozné!“ volal. Dokonce se mu zdálo, že se obě podobají Václavu Havlovi, řídký knír pod nosem měly, zrůdy. Hrůza hrůz. Oba zjevy doprovázelo ukrutné strašidlo, jež mělo tělo bez svalů a na něm padesát hlav brýlatých plešatých pisálků a mudrlantů. Jedním jsem byl já. „Ach, nechte mě,“ volal ze sna Jandák, „dyť už jsem to položil, teda nerad, že jo, ale už s tím nechci nic mít. Nechte mě bejt, prosím, prosím.“ A zpocený uplakaný Jandák se probouzí, kruté vidiny pominou. „Uf, to jsem si voddych’, do prdele, ale že jsem měl namále!“ Pak si ale všimne, že má trochu ohořelou noční košili a ožehlé chlupy na nohou. Vyjekne znovu hrůzou a omdlí. Pravda a Láska byly kruté.

Tak mír, Jandáku, a hezký poslech rádia. Ty nevíš, co je rádio? Ach, ty brouku Pytlíku.

Bitcoin: pizza za miliardu a zabiják státu Digitální měna, do níž vkládají naděje nejrůznější nadšenci, si veřejnost získává jen velmi pomalu
Propil se do nebes Tvůrce románového šperku české literatury Jaroslava Haška přivedla záliba v bizarnostech až do řad bolševických teroristů

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.