„Paulistas“ versus „Cariocas“

Už jsem opravdový „Paulista“, který nadává na „Cariocas“, že málo pracují, směje se trenér kajakingu Vít Vaníček, když dostane otázku, zda po třinácti letech života v Brazílii je více Čechem, nebo Brazilcem. Odpověď je potřeba dovysvětlit: Paulistas jsou lidé ze São Paula, zatímco Cariocas se za oceánem říká obyvatelům Rio de Janeira. Ti první mají k druhým podobný postoj jako v Evropě Němci k Řekům. Vidí je jako flákače, které ze stínu palmy zvednou jen tóny fiesty, na kterou jim doplácejí z vlastní kapsy.

Konkurence mezi největšími městy Brazílie se táhne od konce 19. století, kdy se zapadlé hnízdo nesoucí jméno svatého Pavla, ležící ani ne sto kilometrů od pobřeží, díky produkci kávy během pár let změnilo v ekonomické centrum republiky. Postupem času se kolem něho vybudovala tamní průmyslová základna. Tradiční šlechta z tehdejší metropole Ria se na podnikatelskou elitu ze São Paula dívala přes prsty jako na zbohatlíky bez původu a toto rozdělení přetrvává dodnes. Cariocas jsou aristokraté, zatímco Paulistas byznysmeni. A jedno ať už ti či oni žijí v luxusním paláci, nebo v té nejnuznější chýši ve favele.

„Do Ria je to jenom šest hodin autem, ale je to, jako kdybys dojel do úplně jiné země,“ tvrdí učitelka Christina

„Že jsou Cariocas líní, to není předsudek, ale skutečnost,“ horlí učitelka Christina Lentinová, rodilá Paulista. „Do Ria je to jenom šest hodin autem, ale je to, jako kdybys dojel do úplně jiné země,“ říká. Spoluobčané pod Cukrovou homolí podle ní také neumí říct na rovinu pravdu a ze všeho se vykrucují nebo jen planě slibují. Podobné nářky na účet Cariocas jsou slyšet v São Paulu ze všech stran, ale obráceně stížnosti nelítají. Obyvatelé Ria sice poznamenají, že je Paulisté nespravedlivě osočují, ale pak nad tím ležérně mávnou rukou a svým šišlavým akcentem řeknou, že jim určitě jen závidí adresu v nejhezčím městě planety.

Kam míří investor, nejde turista

Pro turistu je výběr mezi Riem a São Paulem jasný. Zatímco první je vášnivá láska na první pohled, druhé si návštěvníkovo srdce získá až při delším pobytu, který mu však většina lidí nedopřeje. Není se co divit, Rio (které mimochodem místní vyslovují Hío) nabízí pláže, památky, prales, krásnou krajinu, zatímco šedivá Sampa (přezdívka pro nejpočetnější brazilské město) jen džungli výškových budov a nekonečné zácpy. Teprve na druhý pohled se objeví udržované parky, zajímavá muzea a kulinářská pestrost.

Zahraniční investoři však atraktivitu rivalů vidí přesně obráceně. V São Paulu najdou dostatek schopných zaměstnanců, kterých se v Riu nedostává. A hlavně jsou v něm koncentrovány peníze a většina domácích firem tu má svoje centrály. Podle týdeníku The Economist si cizí firmy pro sídlo své pobočky volí Sampu před Riem v poměru 12:1. Potvrzuje to i česká krajanská komunita. Zatímco na Copacabaně lze kromě podnikatelů v cestovním ruchu potkat už jen Češky v domácnosti provdané za Brazilce, v São Paulu se u piva setkávají zástupci českých firem, které hledají možnosti k proniknutí na obří 200milionový trh.

„Paulisté říkají, že samotným by jim bylo lépe, protože by nemuseli na zbytek federace doplácet, ale ve skutečnosti vědí, že se jí bude dařit jen, když zůstanou lokomotivou celé země. Jako nezávislí by ztratili svou důležitost,“ komentuje riodejaneirský architekt Carlos João Nera občasné separatistické úvahy. „My zase trpíme tím, že v roce 1960 byly nejdůležitější úřady přesunuty do nově vybudované Brasílie. Rio se z toho dodnes nevzpamatovalo a stále se cítí metropolí,“ vysvětluje trauma, které svým rozhodnutím o vytvoření nového hlavního města způsobil prezident s českými kořeny Juscelino Kubitschek. „Cariocas stále sní o kariéře ve státních službách, zato Paulistas se chtějí jako v USA udělat pro sebe a vytvořit velkou firmu,“ srovnává architekt odlišné pracovní ideály.

Olympiáda a ropa

V posledních letech však 12milionové Rio přeci jen získalo na ekonomické důležitosti. Může za to přidělení pořadatelství letních olympijských her pro rok 2016, což se pojí s velkým stavební boomem především ve čtvrti Barra da Tijuca, kde na zelené louce vznikají (dosti loudavě) hlavní sportoviště. Nejedná se jen o ně, do Barra je potřeba prodloužit metro, stávající silnice by nápor fanoušků nemohla unést. Plánují se i další projekty v infrastruktuře, ale existuje oprávněná obava, že kromě nejnutnějších objektů – stejně jako v případě probíhajícího šampionátu v kopané – nic jiného nevznikne.

Guvernér už například oznámil, že přes své závazky vyplývající z kandidatury nevyčistí splašky silně zasaženou zátoku Guanabara. Jachtařům bude muset stačit, že soutěžní trasu vytyčí v těch nejméně špinavých místech. Když nejsou peníze ani na takové prestižní věci, je jasné, že ani São Paulo se z federální kasy nedočká prostředků na nutné rozšíření své podzemky, jejíž síť je pro 20 milionů obyvatel žijících v této aglomeraci naprosto nedostatečná.

V posledních letech do Ria přichází dvojnásobek zahraničních investic než jeho věčnému rivalovi São Paulu

Ještě důležitější a dlouhodobější zisk pro Rio znamená objev bohatých ložisek ropy v hlubokých vodách několik desítek kilometrů od pobřeží, což do rozpažené Kristovy náruče přitahuje množství investic. Koneckonců i sídlo státního ropného gigantu Petrobras zůstává tady, v budově, jejíž forma rozbité Rubikovy kostky připomíná, že Brazilci jsou v architektuře velmi avantgardní.

Prezident riodejaneirské obchodní komory Antenor Barros Leal říká: „Ropa není to jediné. Jestliže chcete podnikat v Brazílii například v turistice, ve zpracování odpadu, zelených energiích nebo softwaru, je rozhodně progresivnější Rio. Udělat si základnu v São Paulo bych doporučil těm, kteří chtějí investovat do klasického průmyslu nebo zemědělství.“ Nové atraktivitě Ria přizvukuje i prestižní týdeník The Economist, který ve svém článku vyčísluje, že v posledních letech do Ria přichází dvojnásobek zahraničních investic než jeho věčnému rivalovi. Má to tu nevýhodu, že kvůli naftařskému boomu a také kvůli olympijské horečce podražuje ubytování. Z tohoto pohledu už Rio dýchá São Paulu na záda a není to žádná výhra. Podle loňského žebříčku konzultantské společnosti Mercer je obchodní centrum Brazílie devatenácté nejdražší město planety a vůbec nejdražší na celé západní polokouli.

Brazilský šinkanzen v nedohlednu

Sokové na sebe hledí s – většinou hraným – despektem, ale jak to v případě podobných rivalských dvojic bývá, jsou spolu úzce provázáni. Autobusy mezi nimi pendlují v desetiminutových intervalech, o něco méně častěji letadla. Vláda slibovala, že před mistrovstvím světa ve fotbale postaví rychlodráhu, která by šestihodinovou cestu po zemi srazila zhruba na polovinu. Jenže zůstalo jen u slibů, protože Brazílie kromě stadionů žádnou jinou infrastrukturu vybudovat nezvládla. Finančně i konstrukčně náročný projekt „vlaku-střely“ je nyní už po několikáté odložen k ledu a jeho zprovoznění je asi tak reálné jako Zemanovy megalomanské plány na vytvoření kanálu Labe-Dunaj-Odra.

I když možná stavbě bránil právě samostatný duch Paulistů. Ti totiž dlouhodobě odmítali na svou radnici zvolit politika z levicové Strany pracujících. Ta od roku 2003, kdy její politik poprvé usedl do prezidentského křesla, rozjíždí velké sociální a přerozdělovací (a nutno dodat úspěšné) projekty. Pravicová Sampa se k nim stavěla s rezervou, což demonstrovalo pravidelné hlasování pro opozici v obecních volbách.

To Cariocas volí „rozumněji“, takže dlouhodobě profitují z ideologické sounáležitosti mezi městem a federací. Nakonec se Paulisté rozhodli, že to se socialisty přeci jen zkusí také, a počátkem loňského roku nastoupil do čela megapole bývalý ministr školství z kabinetu současné prezidentky Dilmy Rousseffové. Sociolog a věrný příznivec opozice Tárcio Leotério ze São Paula se chytá za hlavu: „V Rio de Janeiru vždycky měli nejhorší politiky z celé Brazílie. Působí, jako by přišli z pořadu Na stojáka. A teď Cariocas v tomto ohledu nebezpečně napodobujeme.“