Zlobiví a nezodpovědní Středoevropané

Témata: , ,

John Lloyd, komentátor agentury Reuters, napsal v pondělí tesklivý článek s názvem „Západ prohrává bitvu o srdce Evropy“. V úvodu nostalgicky vzpomíná na protikomunistické vůdce Lecha Walesu, Jószefa Antalla a Václava Havla, kteří inspirovali občany svých zemí a v demokratickém světě byli považováni za hrdiny, jež povedou svůj lid k růstu a prosperitě do Evropy zbavené všech druhů autoritářství. Cituje z Havlova dopisu svazu německých knihkupců z léta 1989, v němž tehdejší disident tvrdí, že komunismus vypěstoval mezi Čechy hlubokou nedůvěru ke všem generalizacím, frázím, sloganům, intelektuálním stereotypům a imunitu vůči pokušením, jako je nacionalismus.

Tohle už neplatí, píše Lloyd, který také přednáší o žurnalistice na Oxfordu. Na paškál si bere hlavně lídra polské vládní strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského a maďarského premiéra Viktora Orbána. Oba si notují v posilování moci prostřednictvím potlačování opozice, ovládání médií nebo ústavního soudu. Rozděluje je pouze vztah k Rusku, protože Kaczynski klade Putinovu režimu za vinu smrt svého bratra, bývalého prezidenta Lecha. Česká republika podle Lloyda sice není autoritářská, ale Havlově vizi o srdci Evropy, majáku svobody, zdvořilosti a píle také nedostála, což autor demonstruje na prezidentovi Miloši Zemanovi, kterému vytýká opilecké vystupování v televizi, účast na vyhroceném antimuslimském shromáždění a přátelství s Vladimirem Putinem.

„Během znovunabývání samostatnosti po pádu Sovětů se Středoevropané nejprve vděčně domáhali Evropy a její palety práv. Teď se zbavují své odpovědnosti a upřednostňují patriotického ducha, nesnášenlivého vůči liberální opozici a tomu, co považují za nemorální nebo pobuřující novotu ze zahraničí, jako jsou práva gayů,“ konstatuje Lloyd, když předtím vyčítá středoevropským vládám averzi k přijímání uprchlíků. Končí nicméně s nadějí, že se poměry změní, protože například mladí Poláci nešli k volbám a v současnosti podle průzkumů nesouhlasí s vládou PiS většina polských občanů.

Jak vidno, působení na Oxfordu ještě neznamená, že se dotyčný dokáže obstojně zorientovat ve středoevropských reáliích. Svědčí o tom nejen fakt, že píše o Polsku a Maďarsku jako o „sousedících“ zemích, ale že si také za vykladače „zklamání“ zvolil šéfredaktora Lidových novin a zároveň blízkého přítele tuzemského oligarchy, který jako nikdo jiný v tuzemsku usiluje o změnu polistopadového režimu. „Viděli jsme se na stejné straně jako noví politici a jako Havel a psali jsme o komunistech, StB a minulosti… Mezitím se rychle zformovaly vztahy mezi politiky a novými lidmi z byznysu a začala nová éra korupce,“ cituje Lloyd ze svého rozhovoru s Istvánem Lékem. Škoda, že nedal příklady a za politika nedosadil třeba Stanislava Grosse a za podnikatele – hádejte koho.

Hlavní mimóznost Lloydova přístupu ale tkví v něčem jiném. Nedokáže pojmout, že mezi tzv. západní a střední Evropou (a ještě více východní Evropou) prostě existuje naprosto odlišná historická zkušenost. Zatímco západní země se po druhé světové válce nejen materiálně rychleji rozvíjely, ale také například rozpouštěly svá koloniální impéria, s větší či menší úspěšností integrovaly miliony přistěhovalců z kulturně odlišných prostředí (v případě Německa vyrovnávaly s komplexy kolektivní viny) a v neposlední řadě tlačily lidská práva až za hranice liberálního pojetí, Středoevropané žili desetiletí v homogenních komunistických klecích. Pokud v současnosti jejich země procházejí obdobím, kdy se některé demokratické instituce a procesy až chvějí, neznamená to, že by se zřekly ideálů z roku 1989. Možná jsou v lecčems pozadu za Západem, ale to je z historického pohledu jednak logické, jednak to v některých případech nemusí být zákonitě na škodu.

Z Lloydova textu je cítit zklamání, že vlády bývalých komunistických států nesecvakly podpadky a nejaly se slepě následovat své západní učitele. Jenže mezi ideály, které v roce 1989 vzývali tehdejší lidoví tribunové, nenajdeme zmínky o tom, že chtějí vždycky naplnit to, co od nich očekávají vyspělejší západní bratři, i když je to odtržené od reality. Dobře se to dá demonstrovat v postojích k uprchlické krizi – vynucování uprchlických kvót německou kancléřkou vnímá mnoho Středoevropanů jako nemístný nátlak od někoho, kdo dostal svoji zemi vlastním nerozumem do šlamastyky. Vlády v Polsku a Maďarsku, které si vybrali voliči dost přesvědčivou většinou, chápou možnost nepřidat se k této nebo jiné direkci jako svoje výsostné právo, získané po rozpadu sovětského impéria. Zklamaly by spíš tím, že se poslušně podřídí.

Přejít na diskusi