Strkáním hlavy do písku nikdo válku nevyhrál - ani studenou

Možná bychom opravdu neměli zatěžovat vztahy s Ruskem rétorikou studené války, jak nabádá prezident Zeman. Šéfové protiletecké obrany skandinávských zemí či Británie by v tom případě neměli říkat, že incidenty s ruskými letouny, kvůli nimž musely startovat jejich stíhačky, dosahují dnes úrovně studené války. Možná by šéfové západních rozvědek neměli mluvit o tom, že intenzita ruské špionáže se v posledních letech blíží úrovni naposledy zaznamenané za studené války. Měli by asi volit jiná přirovnání, nebo prostě jen uvádět suchá čísla bez kontextu, jako že odhadují, že třetina oficiálně akreditovaných ruských diplomatů jsou špióni.

Ale co by to změnilo?

Asi by to nezměnilo ruskou vojenskou doktrínu, jejíž novou verzi Putin podepsal minulý týden a která (opět) zdůrazňuje expanzi a údajný nárůst zbrojení NATO jako hlavní bezpečnostní hrozbu pro Rusko. Mezi další hrozby řadí i systémy protiraketové obrany, což ukazuje, jak je odměněn ten, kdo se jako prezident Obama domnívá, že na jeho ústupek bude odpovězeno ve stejném duchu.

Asi by to nezměnilo ani Putinův zvyk každoročně oslavovat den pracovníků bezpečnostních složek v den výročí založení Čeky Felixem Dzeržinským – letos opět hrdě zdůraznil, jak dobře předchůdci dnešních ruských tajných služeb obstáli ve studené válce.

Asi by to nezměnilo ruské chování na Ukrajině – jestliže je Krym pro Rusko stejně posvátný jako Chrámová hora pro židy a muslimy, jak řekl Putin v prosinci, pak je ruská expanze asi hnaná motivy, na něž taková či onaká modulace západní rétoriky nemůže mít rozhodující vliv. Jestliže přes veškerou snahu jistých evropských politiků kritizovat sankce uvalené na Rusko jako neúčinné a ovšem i názor racionálních expertů radících jejich význam nepřeceňovat přesto Putin označí machinace Západu za hlavní zdroj ekonomických potíží Ruska, opět vidíme, že rétoriku si volí Putin nezávisle na pozici západní diplomacie. Nejnovější informace o tom, že americký ministr zahraničí John Kerry se bezvýsledně snažil s Rusy jednat o zmírnění sankcí za to, že se spokojí s Krymem a východní Ukrajinu přestanou destabilizovat, ukazují na západní snahu vymknout se logice studené války stůj co stůj.

Jenže ještě nikdo neodvrátil žádnou válku zbožným přáním, aby neexistovala. A Putinovi studená válka vyhovuje. Zatímco v horké válce dnes ještě pořád jeho sály na NATO nemají, ve válce studené, v níž se používají zbraně diplomatické, informační a akce tajných služeb, je Rusko lepší než Západ.

Celá dominantní politika západní Evropy vůči Rusku je dnes v troskách. Byla založená na předpokladu, že intenzivní hospodářská a politická spolupráce se Západem bude usměrňovat vývoj v Rusku směrem k „normální zemi“ a v Evropě jí prosadilo Německo. Německé elity si dnes přinejmenším v osobě kancléřky Merkelové uvědomují, že, jakkoli byla dobrá pro německý byznys, jako politika selhala. Plody ekonomické spolupráce se Západem měl a má pevně v rukou Putin. To, že odsouzení ruského aktivisty Alexeje Navalného a jeho bratra Olega se odehrálo za asistence francouzské firmy Yves Rocher, ukazuje, kdo drží otěže.

Kdo se domnívá, že na rozdíl od dob studené války zde dnes máme entitu historicky nového typu, Evropskou unii, která je schopná odolat opakování studené války silou svých institucí, měl by se rozhlédnout. Některé členské země na východě Putin již diplomaticky odloupl či zneutralizovat – Maďarsko, Slovensko. Ve starých členských zemích posilují levicové síly, které jsou buď vůči Rusku historicky sentimentálně příznivě naladěny, jako nové radikální formace v Řecku či Španělsku, anebo pravicové síly, které se v Putinovi, v tradicionalistickém aspektu jeho ideologie přímo zhlédly, čemuž jistě neuškodila ani nějaká ta výhodná půjčka od ruské banky jako v případě francouzské Národní fronty. Co když tyto síly nabudou v Evropě takové váhy, že jim budou muset naslouchat i bruselské instituce, jakkoli od demokracie izolované?

Příští rok bude náročný, možná životně důležitý z hlediska přežití Západu v nejširším civilizačním slova smyslu – toho, kam jsme se chtěli vrátit, když jsme měli v roce 1989 jedním heslem vysvětlit, co vlastně chceme. Jeden slibný moment, z něhož si lze vzít poučení, by tu byl: za veškerou svou snahu naznačovat Rusku, že jsme mu k dispozici, Vladimir Putin ani nepamatoval na Miloše Zemana s novoroční gratulací.

Přejít na diskusi