Kyjev vypustil z lahve dva džiny, ozbrojence krajní pravice a oligarchy

Ukrajina stále zůstává jedním z hlavních témat zpráv. V předchozích týdnech se „kyjevským“ silám dařilo separatisty porážet, vojáci již vstoupili do Luhansku, ale centrum města (podobně jako Doněck) zůstává v rukou proruských sil. Hrozí humanitární katastrofa. Vypuknou krvavé boje v ulicích, nebo budeme svědky dlouhého obléhání? A pořád existuje hrozba, že se Rusko nakonec rozhodne pro přímou vojenskou intervenci.

Kyjevská vláda čelí nesmírně obtížně řešitelnému dilematu. V říjnu se mají konat parlamentní volby, jež mají potvrdit (dosti často zpochybňovanou) demokratickou povahu nového režimu. „Protiteroristická operace“ (jak je kampaň proti separatistům označována) by proto měla do té doby úspěšně skončit, ale tlak na její rychlé završení může přivodit velké ztráty mezi vojáky i civilisty. Ale i v případě, že se podaří separatisty vojensky porazit (což není vůbec jisté), nedá se očekávat, že by Ukrajina měla konečně klid.

Příčiny jsou přinejmenším tři. To, že podstatná část obyvatel východu země smýšlí prorusky a alespoň částečně podporuje separatisty, je objektivní fakt. A upřímně řečeno, pokud před nimi stojí volba mezi silným sebevědomým Ruskem (v čele s Vladimírem Putinem) a rozvrácenou, slabou a jako stát selhávající Ukrajinou, pak se nelze příliš divit. Rusko může (a určitě i bude) těchto nálad v budoucnosti účinně využívat proti Kyjevu.

Druhá příčina leží na straně „kyjevských“ sil. Proti separatistům nebojuje zdaleka jen armáda, ale rovněž (v některých oblastech vlastně zejména) Národní garda a „dobrovolnické prapory“. Když nová vláda vyhlásila mobilizaci proti separatistům, konečně se plně ukázal katastrofální stav řadové armády, která se stále potýká se špatnou morálkou a dezercemi. Bylo proto nutno povolat do boje jiné, mnohem ochotnější síly.

Právě v tom je kámen úrazu. Národní gardu i „dobrovolnické prapory“ totiž tvoří z velké části aktivisté z řad krajní pravice, zvláště ze strany Svoboda a hnutí Pravý sektor (jež by v západní Evropě patřilo celkem jasně mezi neofašisty). Hráli významnou úlohu v „revoluci“, jež svrhla prezidenta Janukovyče, a nová vláda jim v následné zoufalé situaci propůjčila legitimitu, když jim poskytla vojenskou výzbroj a nechala je bojovat proti separatistům. Jejich loajalita k nové administrativě by se ovšem neměla příliš přeceňovat.

Ukrajinská krajní pravice rozhodně není tak silná, jak ji líčí propaganda Moskvy, ale současně není ani tak bezvýznamná, jak říkají některá západní média. Každopádně se však nyní jedná o tisíce bojechtivých a ozbrojených mužů, kteří budou za své angažmá požadovat odměnu, resp. možnost realizovat své plány (které mají mnohdy k demokracii značně daleko). Ostatně Pravý sektor nedávno vyhrožoval „pochodem na Kyjev“.

Třetí (a nejpodstatnější) důvod se týká těch, kdo ve skutečnosti drží na Ukrajině největší moc. Oligarchové získali díky konfliktu nesmírně silnou pozici a Kyjev je schopen mít řadu oblastí „pod kontrolou“ jenom díky dohodám s těmito muži, jimž nejde o žádnou ideologii, nýbrž jen o vlastní moc a majetek. Na jejich penězích a vlivu závisí i „protiteroristická operace“, jelikož ta se ve skutečnosti financuje z velké části z jejich kapes.

Některé „dobrovolnické prapory“ v praxi fungují spíše jako „soukromé armády“ oligarchů. Ti do nich zrekrutovali nejen nacionalisty, ale i kriminální živly, a navíc jim dodali výzbroj. (To, že jisté soukromé osoby na Ukrajině vlastní těžké armádní zbraně, už asi příliš nepřekvapuje.) Tím, že ukrajinská vláda tyto aktivity povolila, se fakticky vzdala jednoho z hlavních atributů moderního státu, totiž monopolu na legitimní násilí.

A ještě jednou si připomeňme, že se oligarchům vůbec nejedná o politiku; vždyť mnozí z nich se dovedli docela dobře dohodnout i s prezidentem Janukovyčem. Současnou vládu podporují nikoli proto, že je prozápadní, nýbrž proto, že je slabá. A současná situace jim nabízí možnost udržovat a rozšiřovat moc. Někteří už náleží spíše mezi „warlordy“, tj. „válečné podnikatele“, jejichž byznys je založen na trvání konfliktního stavu.

Nyní táhne kyjevská vláda, krajní pravice i většina oligarchů „za jeden provaz“, ovšem pokud budou separatisté poraženi, situace se dramaticky změní. Je docela dobře možné, že se někteří oligarchové rozhodnou (znovu) „změnit stranu“ a podpořit naopak proruské síly, protože ty se mohou v budoucnu postarat o „další kolo“ ozbrojeného střetnutí. Právě takovýto kalkul by byl pro „válečné podnikatele“ charakteristický.

Stručně řečeno, Ukrajinu rozhodně nečekají lehké časy. Kyjevská vláda totiž vypustila z lahve dva džiny (ozbrojence krajní pravice a bezzásadové oligarchy), které bude asi jen hodně těžko dostávat zpět. Rozvrácená a konsolidace neschopná Ukrajina bude pak o to snazším cílem pro mocenské „hrátky“ (super)velmocí, jež se pragmaticky spojí s tím, kdo bude nejvíc vyhovovat jejich zájmům. Kyjev se zřejmě ocitne v situaci, pro kterou se hodí jedno staré cynické úsloví: „Dobrý bože, zbav mě přátel, s nepřáteli si poradím sám.“