Obama vynechal Paříž. Dobře ví proč

Bylo zajímavé sledovat, kdo všechno. A pak jeden vyčníval tím, že chyběl: americký prezident Barack Obama.

Tato absence, již si rychle všimla i americká média, byla tak do očí bijící, že mluvčí Bílého domu na pondělním brífinku připustil, že to byla chyba. Jenže důvodů, které administrativa uváděla, bylo až moc, a žádný úplně přesvědčivý. Cestu prý nebylo možné tak rychle zorganizovat, bezpečnostní pravidla pro prezidentovy cesty jsou taková, že by jeho přítomnost v Paříži narušila celou akci. Zároveň mluvčí nebyl schopen říci, kdo přesně rozhodl o tom, že prezident nepojede, a zda se kvůli tomuto rozhodnutí konala v Bílém domě nějaká diskuse. Zjevně si vědom toho, že ty důvody nikoho nepřesvědčí, připustil, že „je fér říct, že jsme tam měli poslat někoho výše postaveného.“

Jenže se nelze zbavit dojmu, že nešlo o prostou chybu. Prezidenti jiných zemí dost možná dokázali kvůli cestě do Paříže ohnout vlastní bezpečnostní a protokolární pravidla. Je pravda, že americká byrokracie je známá malou flexibilitou. Ale co poslat někoho jiného? Vztahují se na viceprezidenta stejná bezpečnostní pravidla? Ministr zahraničí John Kerry je z obliga, byl na plánované návštěvě v Indii. Ale co nějaký další člen kabinetu? Jak vyšlo najevo, v Paříži byl shodou okolností na jakýchsi bezpečnostních konzultacích Eric Holder, ministr spravedlnosti (přibližně). Našel si dokonce čas na přímý vstup do amerických nedělních televizních diskusních pořadů; na pochod ne.

Demonstrace solidarity se konala v neděli i v samotném Washingtonu kousek od Bílého domu, zúčastnilo se jí asi tisíc lidí. V čele kráčela ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová a francouzský velvyslanec. Jediná americká oficiální reprezentace? Náměstkyně ministra zahraničí. Obama seděl v Bílém domě a viceprezident Biden doma v Delaware. Neměli žádný oficiální program.

Jestliže Bílý dům věděl a připustil, jak negativně bude jejich rozhodnutí vnímáno, znamená to jediné – že se Obamovi do této věci opravdu, ale opravdu hodně nechtělo. Co to znamená?

Praktická spolupráce mezi francouzskými a americkými bezpečnostními složkami se rozběhla ihned po útoku, je hladká a zdroje z administrativy o tom informovaly novináře ochotně. Obama také telefonoval s prezidentem Hollandem a byl podepsat kondolenční listinu na francouzském velvyslanectví. Ne že by si neuvědomoval dosah toho, co se v Paříži stalo. Vypadá to, že se mu hodně nechtělo dávat to nápadně najevo.

Myslím, že tu je ve hře několik věcí. Zaprvé, Obama se dostal do Bílého domu mimo jiné díky tomu, že přesvědčil válkami unavené Američany, že je vyseká z neuvážených zahraničních dobrodružství. Zahraničněpolitická krize, taková, která si vyžaduje okamžitou pozornost a mimořádný projev prezidenta – to je to poslední, o co dnes většina americké veřejnosti stojí, a Obama tomu rozumí. Proto bývají jeho vyjádření k zahraničněpolitickým událostem, loni jmenovitě ke krizi na Ukrajině a nástupu Islámského státu, tak nenápadná, jak to jde – svým tónem i načasováním, tak aby nebyla v hlavním vysílacím čase či je překryla nějaká jiná událost. Islámský terorismus, to přece patří do Bushovy éry, jako bychom Obamu slyšeli.

Líbí se vám texty Martina Weisse? Víte, že jeho obsáhlé analýzy můžete každý týden číst v Týdeníku ECHO? Předplaťte si jej.

Zadruhé ovšem mají Spojené státy k projevům, jaké reprezentuje Charlie Hebdo, trochu jiný přístup. Jak historicky, tak i specificky v současné atmosféře.

USA mají společné osvícenské kořeny jako republikánská Francie, jsou, co se týče svobody projevu, absolutisty. Zároveň tam ale náboženství nikdy nepřestalo hrát ve veřejném životě tu roli, jakou v Evropě dávno ztratilo. „K tomu mi pomáhej Bůh,“ závěrečná věta přísahy amerického prezidenta, je sice nepovinná, ale žádný prezident ji dosud nevynechal a nevypadá to, že by ji v dohledné budoucnosti vynechal. Proto se Američané historicky nedívali na ostentativní protináboženské projevy jako na něco, pro co by měli mít velké pochopení, byť je to zákonem povolené. A naopak islám až do 11. září narážel v USA na relativně menší hradbu nedůvěry odmítání než v typické západoevropské zemi. V zemi imigrantů byli občané zvyklí na to, že lidé mají různá náboženství. Proto třeba taky už v době krize kolem dánských karikatur proroka Mohameda, což bylo ještě za Bushe, reagovala americká oficiální místa o poznání zdrženlivěji, než by Evropan čekal. Jistěže v tom byla i oprávněná aktuální obava, co to způsobí v zemích, kde působili američtí vojáci. Ale i určitá nechuť exponovat se pro něco, co jim nijak zvlášť nevonělo.

Za třetí je tu současná americká intelektuální atmosféra. Představa, že Američané jsou dnes fanatiky svobody projevu, je asi tak aktuální, jako že boháči nosí fraky a cylindry a kouří tlusté doutníky. To platívalo ještě někdy v dobách, kdy Miloš Forman natočil Lid vs. Larry Flint. Dnešní americké elity jsou jiné. Politika identity nemá velké pochopení pro ideje, ale o to větší pochopení pro lidi – některé lidi. Ty, které považuje za příslušníky historicky či současně utlačovaných skupin.

Představa, že svoboda projevu obnáší svobodnou diskusi, v níž může člověk být konfrontován i s názory nesympatickými, uražen a ublížen, je něco, s čím dnes explicitně nesouhlasí. To pro ně není svoboda projevu, ale „mikroagrese“, nový pojem, který vyčaroval agresi tam, kde dřív žádná nebyla. „Přiznejme si to: kdyby chtěl někdo vydávat Charlie Hebdo na nějakém americkém univerzitním kampusu někdy v posledních dvaceti letech, nepřežil by 30 vteřin. Skupiny studentů a profesorů by ho obvinily z šíření nenávisti. Administrativa by mu zatrhla peníze a zrušila by ho,“ napsal konzervativní, ale v establishmentových New York Times publikující komentátor David Brooks.

Na blozích, sociálních sítích, ale i v zavedených online publikacích jako Daily Beast, Salon či legendární New Yorker, se objevila řada článků ve stylu „Nesouhlasím s vraždami novinářů, ale...“ Žádné velké americké noviny taky nezveřejnily reprodukce karikatur ze Charlie Hebdo. Hlavní argument pro to „ale“? Charlie Hebdo byla rasistická, homofobní publikace, která svou satiru cílila na ty, kdo jsou dole – utlačované francouzské imigranty. Projevovala se v tom často neuvěřitelná míra sebevědomé ignorance lidí, kteří neví nic, a myslí si, že rozumí všemu. Neznalost francouzských reálií nebyla překážkou k autoritativnímu závěru, co je pokrokové, a co ne. Tak třeba byl za rasistický považován tento obrázek francouzské ministryně spravedlnosti Christiane Taubirové. Jenže nikdo se neobtěžoval si zjistit, že se jedná o satiru francouzské Národní fronty – jeden pravicový extremista ji předtím přirovnal k opici. Heslo na obrázku je parodií na heslo Národní fronty, vlevo dole je její logo. Další údajně rasistický obrázek je tento. Jenže na něm není zneuctěn jen tak nějaký generický černoch. Je to Dieudonné, populární antisemitský rapper, který zpopularizoval gesto zvané quenelle. Quenelle je ovšem původně jídlo – to, co mu čouhá ze zadnice. Není to rasistický útok na černocha, je to útok na vlivného, úspěšného antisemitu.

Ale úpadek znalostí o světě je odvrácenou stránkou globalizace. Líné mozky, nedotčené znalostí dějin, globalizace svádí k představě, že všechny země jsou stejné jako ta jejich a pro všechny lidi je důležité to samé co pro ně. Tento globalizací podpořený solipsismus občas vytryskne v komických úletech, jako když moderátor CNN označil černošského pachatele útoku politicky korektním termínem „African-American“. Ale při interpretaci širší reality se ta ignorance nepozná. Evropa se americkým levičákům hodí, když hledají argumenty pro socialistické zdravotnictví, uvolněnější přístup k potratům či vyšší daně. Ale to neznamená, že by o ní něco skutečně věděli a chtěli vědět. Umějí na ni pohlížet jen rastrem svých otázek: Co gender? Co rasismus? Co postavení evropských Afroameričanů?

Přejít na diskusi