Kdo je kdo v českých mediích, II. část
Kdo seje vítr, sklízí bouři. Ti starší dobře znají nejslavnější užití tohoto výroku. A proto mě nepřekvapuje ohlas mého včerejšího textu, na kterém bych ani dnes nic nezměnil.
Text měl samozřejmě provokovat, protože vycházím z premisy, že texty se silným emočním nábojem jsou schopny vyvolat adekvátní reakci. Ano, hledání hranice, kdy zvolené vyjadřovací nástroje jsou ještě snesitelné pro veřejnou debatu, je trochu „tanec mezi dvěma mlýnskými kameny“. Člověk to musí umět trefit. Je to také věcí vkusu, naturelu a nějaké momentální hranice obecné přijatelnosti. Vždycky jsem měl tu hranici poněkud posunutou, a tak jsem od počátku tušil, že největší problém se bude ukrývat ve větě: „A ta líná života neznalá novinářská hovada,“ i když pro mne je samozřejmě důležité, co bylo napsáno před tou větou a také v následující větě vedlejší. Nejsem takový střelec, abych publikoval text, aniž bych ho dal přečíst minimálně dvěma lidem, přičemž u toho druhého očekávám, že se mnou souhlasit nebude. A samozřejmě, že použití této věty bylo nejproblematičtější a byl jsem ji připravený i obětovat. Nakonec tam zůstala a připoutala pozornost k té části textu, kterou jsem stejně považoval za nejdůležitější: tedy k práci novinářů s odposlechy a se zákonem o svobodném přístupu k informacím, tzv. stošestkou, který je v obecné rovině potřebným a důležitým nástrojem veřejné kontroly.
Média jsou významnou součástí společenského života a sehrávají kruciální roli při vytváření atmosféry ve společnosti. Vzájemná kritika médií je neméně důležitá, stejně jako role médií pro zdravé fungování demokracie. V anglosaském světě je velmi dobře vyvinutá a plná vášnivých, ostrých debat, které nakonec přinášejí tak důležitou katarzi. V Čechách tomu tak ale není.
Debata je primárně osobní. Je to důsledek našeho malého, trochu ušmudlaného prostředí, kde se všichni tak nějak znají. Pro česká média je charakteristická vysoká fluktuace kádrů, kdy řada novinářů během své profesní dráhy vystřídá několik hlavních médií a často skončí i dvakrát na stejném místě. Z každého působiště si pak odnáší řadu osobních bolístek, jež pak onu debatu omezí na řešení vlastních křivd (nejstabilnější je v tomto ohledu redakce Práva nebo Respektu). Debata se tak odehrává hlavně na sociálních sítích, což je něco jako noční bar s notně podroušeným osazenstvem, které se z pochopitelných důvodů už na věcnou debatu nezmůže. Míra veřejně projevovaných osobních záští a fluktuace nemá obdobu v žádné jiné intelektuální profesi. Nenajdeme ji u právníků, finančníků, lékařů nebo vědců. Je srovnatelná jen s politiky. Ovšem s výjimkou fluktuací, které u politiků nedosahují takové míry. I to má své logické vysvětlení. Obě profese působí ve veřejném prostoru, jsou spojeny s nemalou mírou exhibicionismu a hlavně s emocemi. Proto také obě profese mají svá specifická pravidla. Svým způsobem jde o jistý druh showbyznysu.
Právě v tomto čase, kdy vlastnictví médií přechází z rukou standardních mediálních podnikatelů do rukou lidí s širokými ekonomickými a politickými zájmy, kdy média prochází velkou ekonomickou krizí a kdy se znovu definuje statut jejich nezávislosti, je v Čechách, ve Slezsku a Brně vzájemná kritika médií důležitější než kdykoliv jindy.
Média jsou zodpovědná za blbou náladu v české společnosti. Významně přispěla k falešné atmosféře rozkradené, zkorumpované země, plné klientelistických vztahů a drahé elektřiny, kde ti nahoře jen kradou, zatímco ti dole jen bezmocně přihlížejí. A také vím, že jako dlouholetý mediální manažer na tom nesu svůj díl.
Nekritické publikování odposlechů a zneužívání výše zmiňované stošestky k tomu významnou měrou přispívá. Považuji to za problém obecný a rozšířený (dokonce i ve Spojených státech – naposledy třeba publikovaný osobní telefonický hovor o čtyřicet let mladší milenky majitele slavného basketbalového klubu), a proto jsem včera v první části textu neuváděl konkrétní případy. Nepovažoval jsem to za podstatné, následné dosazovaní postav do obecných příkladů bylo z mého pohledu zcela irelevantní. Vracel jsem se k jevu, který se objevuje ve všech médiích a každý konkrétní by stál za samostatný rozbor. A ten by měl následovat, což ovšem není moje role.
Doporučuji znova těm, které zajímají historické paralely, ať si přečtou text Petra Zídka v Orientaci o Švihově aféře. Není to tak dlouhé, maximálně na deset minut. Vraťte se ke knihám Antonína Klimka, který odkrývá poměry za První republiky, jež je často uváděna jako ideál vyspělé, prosperující masarykovské demokracie. Přitom ty poměry nebyly vůbec lepší než ty naše současné. A já si teď konečně pozorně přečtu Budování státu...
Lidi líné přemýšlet ale stejně nepřesvědčím. Budou si do textů a společenských jevů dosazovat své předem nadefinované přesvědčení a nikdy nebudou vnímat text jako celek. Budou si raději libovat v rychlých postech na Facebooku a ve sto čtyřiceti znakových zprávách na Twitteru, podstatu vynechají a soustředí se bolístky. A to se také nezmění. Ale stojí čas od času za pokus to narušit.
P.S. Titulek druhé části měl jen připoutat pozornost.
Čtěte také
