Mám mít rád cizince pro jeho cizotu? Absurdní

Imigrace: nezbytnost, přínos nebo prokletí?

Před našima očima se západní Evropa stává, tak jako tradičně severní Amerika, útočištěm milionů politických a ekonomických běženců, kteří prchají hlavně ze zemí sužovanými hladem, politickou zvůlí, válkou, či terorismem. Podle výzkumu agentury Gallup Poll zhruba sedm set milionů lidí na světě uvažuje o emigraci na Západ. Není divu, že se v Evropě národních států zdvihá proti masivnímu neomezovanému přistěhovalectví lidový odpor a v posledním desetiletí výrazně stoupla i podpora nacionalistických stran, jež chtějí radikálně počet nekvalifikovaných přistěhovalců omezit a uprchlíky z muslimských zemí nepřijímat vůbec. Hájí totiž dělnickou třídu, která chudne pod tlakem automatizace a globalizace, a další nevítaná konkurence snižuje její už beztak mizerné platy i úroveň škol, které navštěvují její děti.

Nedávné teroristické útoky islamistů ve Francii a dlouholetá zkušenost s kriminálními chudinskými ghetty, zvláště těmi s výrazným podílem muslimů, přenáší obavy z takových příchozích do celé společnosti. Proč si máme importovat do svého domova Araby či Pákistánce, říká si zákonů dbalý Angličan, při pohledu na gangy sekularizovaných zločinců islámského původu? Nebylo by paradoxně lepší, kdyby si udrželi své náboženství? Rozsáhlá kriminalita je možná nebezpečnější než občasné riziko teroristického útoku.

Nejen anglická a francouzská muslimská ghetta, ale i na jihu USA vykazují oblasti, kde se dnes nachází většina z 53 milionů Hispánců, podobnou sociologii. První generace přijímá svůj úděl pokorně (považuje jej za životní zlepšení), druhá neovládá dostatečně ani jazyk rodičů, ani jazyk své hostitelské země a překvapivě na rozdíl od stejně chudých a nevzdělaných přistěhovalců z Ruska nebo Itálie 19. století si sociálně nepolepší. Ta třetí, to už je tragédie závislosti na pomoci státu, protože z patogenního sociálního prostředí není většinou úniku a v Evropě se pečovatelský stát o základní životní potřeby včetně zdravotní ochrany nezaměstnaných postará (Theodore Dalrymple; Ztraceni v ghettu).

V Americe přece jen vládne o něco tvrdší režim, křesťanští Jihoameričané mají větší ambice a americký „tavící tyglík” stále ještě vykazuje svoji byť multikulturalismem oslabenou absorpční sílu, ale i zde průměrné vzdělání třetí generace klesá a kriminalita narůstá. Útěchou může být jen fakt, že z hispánské komunity přece jen vycházejí občas vzdělané a úspěšné do amerického národa integrované osobnosti. To o muslimech v Evropě (zatím) téměř neplatí.

Zdravý rozum dobře ví, že na světě žijí nejméně dvě miliardy lidí v katastrofálních hospodářských nebo politických poměrech a většina z nich se nachází vůči Evropě v civilizačním antagonismu. Evropa je nemůže všechny absorbovat, aniž by se sama nezhroutila.

Žádná společnost nepřijme velký počet takových cizinců snadno a bez potíží. Existuje jakási pomyslná nicméně reálná hranice většinové tolerance, za níž při nepřízni osudu vznikají pogromistické nálady. Připomeňme si zhroucení německé střední vrstvy ve dvacátých letech či srbského Kosova v letech devadesátých.

Kulturní a rasová odlišnost přirozeně vytváří napětí a nejistotu, protože narušuje navyklé zvyklosti (i ctnosti) ve vzájemném obcování, jež tvoří pletivo sousedského a loajálního občanského vztahu. Jednoduše řečeno, chování a psychologie cizince není familiérní, vzbuzuje nejistotu a snadné nedorozumění. Lidé často podvědomě vyžadují od přistěhovalce, jemuž udělila společnost privilegium občanství, také vděčnost, přizpůsobivost obecným normám a nějaké to gesto národní sounáležitosti. Mírná xenofobie, čili předsudek, je normální lidská vlastnost a přistěhovalec by měl svým chováním nedůvěru vůči sobě vyvracet. Ideologie multikulturalismu a lidských práv však přikazuje opak a začlenění do obce znesnadňuje, ne-li znemožňuje.

Tvrzení, že máme mít cizince rádi pro jeho cizotu, je absurdní, plete si člověka s exotickou stravou. Proč by si měl někdo někoho považovat za jeho veřejné exotické a nepochopitelné návyky? V lidové mytologii se za cizince tradičně převléká ďábel. Ideologie multikulturalismu tak narušuje plodný politický pluralismus liberální společnosti, neboť popírá přirozený nepsaný konsensus obce. (Giovanni Sartori; Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci)

Agitace multikulturalismu v mentalitě chudých, pologramotných dětí přistěhovalců, ukrytý resentiment a závist snadno vyprovokuje k agresi vůči společnosti, která jim sice přiznává občanství, ale v konkurenčním tržním hospodářství nenabízí uplatnění. Polský venkovan i se svou chabou angličtinou je svým veřejným vystupováním (nikoli barvou pleti) mnohdy pro zaměstnavatele přijatelnější a předpokládá se u něj daleko větší potenciál a přizpůsobivost.

Konverzí k islámu si lze hravě vyléčit komplex z vlastní méněcennosti a získat hrdost nad bezuzdnou a bezbožnou západní společností. Víra koránu je však bohužel výrazně fundamentalistická a sektářská, jako byly v dějinách i některé křesťanské a židovské sekty, a náboženské politizaci samozřejmě nahrává. Na rozdíl od křesťansko-židovského individualistického existencialismu je pro islám (podřízení) boží vůli absolutním zákonem celé společnosti, jako by neexistoval problém víry a volby či dokonce i teologické interpretace koránu a jeho tradice (sunnité, šíité). Vždyť represivní společenský tlak na náboženskou konformitu v islámských zemích jen potvrzuje, že víra není ničím samozřejmým jako občanská příslušnost daná narozením.

Politický islamismus v Evropě zasahuje sice jen malé procento frustrovaných jedinců, odhady se pohybují mezi 5-7 procenty, ale má své přirozené kulturní zázemí v bezradné komunitě a jejím tichém souhlasu.

Z hlediska zdravého rozumu a pragmatické politiky, jež by měla brát v potaz obavy i negativní zkušenosti voličů v tak závažné záležitosti, jakou je sdílená kultura, politický smír a soudržnost společnosti, by vlastně neměl být problém nekontrolovaný proud běženců či migrantů omezit. Celá politická vládnoucí třída něco takového však razantně odmítá nebo se vymlouvá, že je to technicky neproveditelné. Proč?

Historickým zlomem v uvažování o výběru imigrantů se před půl stoletím stal americký Zákon o přistěhovalcích a občanství (1965), který pod vlivem hnutí za občanská práva a komplexu z rasismu zrušil etnické kvóty, jež odpovídaly dosavadnímu složení společnosti a dlouhodobě jakoukoli selekci v přijímání uprchlíků znemožnil. Strop imigrace byl sice zachován (170 000), ale později pod vlivem lidských práv, konkrétně práva na sloučení široce pojaté rodiny, vedl v posledních letech k výraznému zvýšení na zhruba milion legálních příchozích ročně.

Důsledkem zákona byl i vedlejší masový příval nelegálních přistěhovalců, jejichž celkový počet je v Americe odhadován zhruba na 10 -11 milionů, na nichž má eminentní zájem průmysl a obchod, který je vpodstatě chrání před deportací. V ekonomických rozpravách stále čteme o tom, jak přistěhovalci včetně těch nekvalifikovaných zvyšují HDP, jako by ekonomická kriteria byla jediným měřítkem společenského rozvoje. Jistě, první generace vyrostla na náklady jiných států a je téměř celá zaměstnaná, další generace sociální stát (včetně nákladů na kriminalitu) silně zatěžují. Spočítat přínosy a náklady jednoduše nelze.

Podobně i evropské průmyslové státy v 60. a 70. letech během hospodářské konjunktury přijaly miliony nekvalifikovaných dělníků a později pod vlivem lidských práv, stále více uvolňovaly svou humanitární azylovou politiku, až v roce 2014 dosáhl počet přistěhovalců téměř dvou milionů. Složitá unijní pravidla deportaci téměř znemožňují.

Tolik empirie a některá fakta. Vysvětlení sebevražedného postoje západní politické elity se nachází v politické teologii. Francouzská revoluce a osvícenství zlikvidovalo křesťansko-židovskou víru v osobního Boha i kolektivním trestem a pokáním podmíněný izraelský existencionalismus smlouvy. Intuice rovnosti lidí před Bohem (nepochopitelné lásky Otce ke krutému sapiens), se stala osvícenským kultem lidství, jak se dočteme v Americké deklaraci (1776): „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že si jsou všichni lidé stvořeni rovni a že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy.” O žádných právech a rovnosti ale smlouva s Izraelem nehovoří! Stvořitel slibuje věrnost a území, Židé lásku k Bohu i bližnímu (v anglickém překladu k sousedovi).

Chápeme-li náboženství jako soubor lidských norem, jenž se zakládá na víře v nadlidský řád, vidíme, že dnes sice žijeme v kultuře bez Boha, ale nikoli bez kultu. Naše elity uctívají lidstvo, které August Comte nazval “velkou Bytostí” a protože kult násilnického kolektivistického humanismu svůj idealistický projekt prohrál (nacismus i komunismus), otočili humanisté ideál vyššího lidství k liberálnímu a individualistickému pojetí.

„Člověk to zní hrdě,” prohlašovali komunisté, dnes bychom řekli svatě, člověk je samotným faktem svého lidství posvátný. „Liberální humanisté věří, že posvátná přirozenost lidstva – humanita sídlí v každém jednotlivém Homo sapiens a tato niterná kvalita dává světu smysl a je zdrojem veškeré morální autority a politické moci” (Yuval Harari; Sapiens). Každé politické dilema je tudíž řešitelné pouze ve vztahu k individuální lidské svobodě a rovnosti, jakkoli se tyto dvě záležitosti navzájem vylučují. Každé politické rozhodnutí musí být pokud možno univerzální, musí se řídit obecnou humanitní normou, musí být převoditelné na neosobní imperiální jurisdikci universa. Zastupitelská moc demokracie ovšem z principu vyjadřuje konkrétní zájem obce a nikoli obecná abstraktní pravidla, jinak přestává být suverénní a zastupitelská (Pierre Manent; Proč existují národy). Plán nového univerzálního řádu Evropské unie, který má být jakýmsi předvojem řádu budoucího sjednoceného lidstva, ale nesmí obsahovat výjimku ani rozlišovat mezi lidmi. Vymírající evropské státy mají kupříkladu potíže s přijímáním absolventů potřebných technických a vědeckých oborů, protože selekce přistěhovalců je nepřípustná a imigrační politika Unie univerzální. Humanitarismus odvozený z lidských práv, nazval Dostojevskij po právu sentimentálním kultem nadkřesťanství.

Tu předponu nad vyjádřil Comte podivným výrazem altruismus, jež má nahradit omezenou konkrétní lidskou lásku. Altruismus měl být láskou k druhému člověku, právě proto, že je cizí, člověk však ve skutečnosti může mít rád jen osobu, která je mu blízká a tolerovat odlišnosti jen v míře, v poměru jak je s ním identická. Rozšířením humanitní pověry je i přesvědčení, že lidstvo zastoupilo národ a žádá, aby se lidé pro ně obětovali stejně, jako by se obětovali pro svou vlast. Humanistický kult je v kultuře tak zásadně ovlivněné tisíci lety křesťanství velmi matoucí, tváří se totiž, jako by hlásal něco velmi podobného evropské náboženské tradici, a zároveň jako by sekularizované ctnosti lásky a milosrdenství byly vtělitelné do politického řádu. Což o to, možné to formálně jistě je, ale přinutit člověka zákonem, aby byl lepší než chce a může on sám, bohudík nelze. Transcendentální ctnosti nelze beztrestně vnucovat.

Humanistický kult se proto paradoxně, byť hlásí hodnoty diametrálně opačné, ve svém kolektivismu a nepochopení víry, politickému islámu podobá, protože tak jako on, chce uzákonit jednotnou univerzální ideologii, a přestože hlásá toleranci, anti-diskriminaci a rovnostářství, narušuje tím přirozeně omezenou a snášenlivou pluralitní pospolitost.

Psáno pro Kontexty, č. 2, Duben 2015

Přejít na diskusi