Česko pod tlakem ruské a eurounijní propagandy

Témata:

Klíčový geopolitický prostor mezi Německem a Ruskem si včetně Německa a Ruska zatím nevytvořil solidní demokratickou politickou kulturu. Proto je oproti např. Británii a USA poměrně snadno ovlivnitelný soustavnou dezinformační propagandou zaměřenou proti demokratické civilizaci. Prvořadým geopolitickým záměrem současné ruské diktatury je v uvedených souvislostech tento strategicky rozhodující prostor tak či onak znovu mocensky ovládnout, a tak poté moci významně rozhodovat jak o dění v Evropě, tak i Asii a Africe. Rusko podle tohoto vůdčího geopolitického cíle soustavně zaměřuje svou intenzivní dezinformační propagandu zacílenou do zahraničí a masivně přítomnou i v České republice.

Odlišnost stupně vyspělosti anglosaské demokratické politické kultury od jejího stavu v prostoru mezi Německem a Ruskem včetně Německa a Ruska samotných lze ukázat na podstatném rozdílu mezi svobodou slova na evropském kontinentu na jedné straně, a na druhé straně ve Velké Británii a USA. Zatímco ve Velké Británii a Spojených státech amerických není zakázána nacistická, ani komunistická propaganda, na evropském kontinentu se zakazuje popírání masového vyvražďování evropských židů nacistickým Německem, v Německu k tomu nacistická propaganda jako taková a v postkomunistických zemích vedle nacistické svým způsobem i komunistická propaganda. U nás můžeme v uvedené souvislosti připomenout zákon č. 260 (1) z r. 1991 Sb., zakazující podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka.

Kde je příčina tohoto podstatného rozdílu? Odpověď je vcelku jednoduchá. Zatímco Velká Británie a USA se ve dvacátém století úspěšně ubránily jak německému nacistickému, tak ruskému komunistickému ohrožení svobody a demokracie totalitarismem, valná část evropské pevniny podlehla zprvu německému nacismu a středovýchodní Evropa následně i ruskému sovětskému komunismu. To ale znamená, že britská a americká demokratická kultura se činně prokázaly, osvědčily a stále se ukazují jako podstatně vyspělejší, a proto zřetelně odolnější existující typy a dějinné fenomény demokratické civilizace, než jak jsou na tom s výjimkou Švýcarska její evropsky kontinentální verze.

To mimo jiné znamená, že demokratická veřejnost, tak jako její přirození mluvčí, jsou jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech na rozdíl od kontinentální Evropy v zásadě schopni rozpoznat nejen prosté, faktické lži. Ale hlavně jsou s to rozpoznat i propagandistické dezinformace v podobě lží skrytých, tedy případy demagogie, odlišit je od skutečnosti a cestou věcné argumentace proti nim účinně postupovat. Jedná se tedy o závažný rozdíl ve stupni kvality demokratické politické kultury mezi dvěma uvedenými okruhy demokratické civilizace.

Konkrétním příkladem prosté lži, šířené proruskými dezinformačními médii, je záhy vyvrácené tvrzení o údajném znásilnění litevské dívky německými vojáky nasazenými na Litvě v rámci NATO kvůli vzrůstajícímu ruskému ohrožení východního křídla Severoatlantické aliance. Takový druh dezinformačního působení může například nově zřízené Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra snadno věcně potírat.

Jeho celková kvalitativní úroveň ale již zjevně nestačí na vyvracení lží skrytých, tedy značně rozšířené a soustavně šířené demagogie. Příkladem klasické ruské dezinformační demagogie je notoricky opakované tvrzení, že Západ po pádu komunismu ve středovýchodní Evropě a rozpadu Sovětského svazu agresivně obklíčil Rusko rozšířením Severoatlantické aliance na Východ. Pohled na mapu rozmístění nových členů NATO jakoby toto ruské tvrzení potvrzoval. Připojíme-li k němu ale i elementární politické uvažování a prostou paměť, je takový pohled rázem zcela jiný. Stačí si totiž položit prostou otázku, proč a jak se Severoatlantická aliance po osvobození středovýchodní Evropy ze sevření komunistické totalitní diktatury, udržované zde po více než čtyři desetiletí Sovětský svazem, od konce devadesátých let rozšířila na východ. Snadno zjistíme, že se tak rozhodly demokratické parlamenty a vlády těchto konečně opět svobodných států, aby si zajistily vojenské spojenecké zabezpečení nově nabyté svobody a demokracie před možným vnějším ohrožením. Spojené státy americké a další státy NATO s rozšířením aliance zprvu váhaly, aby jím nevyvolaly obavy u tehdy jen nakrátko se demokratizujícího Ruska.

Svobodná vůle občanů žadatelských nových evropských demokracií ale i u nich nakonec přeci jen převážila jako rozhodující argument pro souhlas s rozšiřováním Severoatlantické aliance. Z těchto základních skutečností jednoznačně vyplývá, že zpochybňování oprávněnosti rozšíření NATO na Východ je v zásadě útokem na právo na svobodu, a tedy vůbec na svobodné rozhodování demokratických států jako je Česká republika, na samotnou existenci svobody v geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem. A právě takovým soustředěným útokem na svobodu je svrchu uvedené demagogické tvrzení současného Ruska a jeho i u nás velmi rozšířené, soustavné demagogicky dezinformační propagandy. Schopnost argumentačně věcně reagovat na takováto v zásadě nepravdivá tvrzení je ale v našem žurnalistickém a i politickém prostředí spíše výjimečná… A chtít něco takového od Centra proti terorismu a hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra by znamenalo značně přeceňovat jeho myšlenkovou výbavu, a vůbec základní schopnosti.

Zde je třeba obecně zdůraznit, že argumentace zaměřená proti demagogii, a demagogie je svou podstatou skrytou lží, je opakem jakékoli cenzury. Je to naopak jediný způsob, jak místo dezinformační demagogie vytvářet prostředí slušně vedené věcné diskuse, jež je základem demokratické, tedy svobodné politické kultury.

Dalším příkladem u nás hojně šířené demagogické lži je v souvislosti s dnešním souvislým náporem dezinformační propagandy ruského původu oživování starého komunistického propagandistického líčení a celkového výkladu studené války. V tomto bodě má letitá, dodnes působící komunistická dezinformační propaganda několik souvisejících rovin. Jednak je to lživé tvrzení, že studenou válku po ukončení druhé světové války údajně rozpoutal agresivní demokratický Západ. Byla to ale ve skutečnosti právě naopak sovětská, Stalinova komunistická geopolitická strategie politicky a nakonec vojensky postupně ovládnout celou Evropu a hlavně vytlačit z ní USA. Ta začala násilným zřízením komunistických totalitních diktatur ve středovýchodní Evropě od r. 1945 a v r. 1948 po komunistickém puči, jenž i v tradičně demokratickém Československu odstranil demokratický systém, přešla do blokády Západního Berlína. Až tento agresivní postup Sovětského svazu v Evropě donutil západní demokracie ke společnému obrannému postupu, jenž vyústil v založení Severoatlantické aliance v r. 1949. Komunistická propaganda nyní nepravdivě líčí toto období své totalitní diktatury jako nutnou obranu proti údajné západní imperialistické agresivitě v době studené války, aby takto tradičně lživě svou dlouhodobou totalitní diktaturu obhájila a legitimizovala. Mohla prý za ně objektivně existující situace studené války. Mediální scéna v České republice se proti těmto soustavně šířeným dezinformačním lžím komunistického a ruského původu z valné části není schopna bránit účinnou věcnou protiargumentací. Může za to hlavně její chatrná úroveň historického a politického vzdělání. Hlavně se v zásadě neuplatňuje informování o zcela základní skutečnosti, že studená válka byla v první řadě bojem za svobodu a že země tehdejšího komunistického totalitního bloku včetně Československa tehdy stály na straně totalitních nepřátel svobody a demokracie.

Nyní se stav studené války v zásadě obnovil v důsledku ruského agresivního jednání a chování namířeného proti Ukrajině, Polsku, baltským a dalším evropským státům. Tuto elementární geopolitickou skutečnost i u nás hlavně mediálně, ale viditelně i na politické scéně silně přítomná ruská dezinformační propaganda intenzivně a soustavně zastírá, popírá a překrucuje. Její cíl je zřejmý: Zpochybnit oprávněnost existence demokratického politického systému, vazby a činnost, a vůbec státní svrchovanost České republiky a jejich vnější bezpečnostní záruky vyplývající z členství v Severoatlantické alianci, a tak její postavení jako součásti západních demokracií, jež se brání zjevnému ruskému ohrožení existence demokratické civilizace v Evropě. Způsob argumentace proti tomuto na otevřených lžích nebo demagogických polopravdách a s nimi spjatých skrytých lžích založenému dezinformačnímu přívalu, patrnému nejen v tzv. alternativních mediích, je v českém mediálním a politickém prostředí nesmírně chabý, povrchní a často vyloženě dezorientovaný.

Šíření dezinformací se ale na našem území bohužel neprojevuje jen z ruské strany a jí ovlivněnými, demagogicky postupujícími uskupeními, jakými jsou například již tradičně komunisté, ale zdaleka nejen oni. Kromě masivní proruské propagandy je náš stát i terčem soustavného demagogicky propagandistického působení hlavního, proti státní svrchovanosti nejen České republiky zacíleného ideologicko-politického proudu Evropské unie. Jeho agresivita se nyní zřetelně vystupňovala v souvislosti s ústavně demokratickým svrchovaným rozhodnutím Velké Británie odejít z EU. Zastánce britského rozhodnutí a jeho stoupence jak ve Velké Británii, tak Evropské unii včetně České republiky oficiální eurounijní propaganda, a to velice přičinlivě i její v médiích a vrcholné politice silně zastoupení čeští šiřitelé, vytrvale nálepkuje jako jakési neuvěřitelné barbarské populisty, nacionalisty a dokonce i fašisty. Například podle donedávna vládního státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy se „britští voliči zbláznili.“

A právě zde je plně na místě poučné srovnání mezi souběžně působící ruskou a eurounijní demagogickou propagandou. Jsou totiž v obojím případě dlouhodobě a soustavně zacílené proti samotné existenci evropských demokracií. Jak Rusku, tak hlavnímu federalistickému ideologicko-politickému proudu Evropské unie v první řadě zásadně vadí existence evropských demokratických států, tedy jejich svrchovanost. A u obou je zároveň nápadně patrná silná averze k demokraciím v geostrategickém pásu mezi Německem a Ruskem, tedy v Masarykově terminologii Ústřední zóně střední Evropy. V ruské propagandě se projevuje zejména soustavným napadáním demokratického uspořádání Ukrajiny, pobaltských demokracií, Polska, ale například i České republiky. Zdůrazňuje se přitom, hlavně metodou polopravd, slabost, neschopnost, atp. demokratických států v tomto klíčovém geopolitickém prostoru, a tak se v cíleném propagandistickém výsledku navozuje představa neudržitelnosti samotného oprávnění jejich samostatné, svobodné demokratické existence. Na druhé straně propaganda Evropské unie zdůrazňuje např. údajnou překonanost existence státních hranic členských států EU, a vůbec jejich nezávislosti. Např. předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil 22. srpna 2016 v Rakousku, že „Evropané by měli klást na první místo Unii a měli by přestat žádat politickou nezávislost svých domovských zemí.“ A rovněž důrazně vyhlásil, že „Hranice jsou nejhorší vynález, který kdy politici učinili.“

Mluvčí eurounijní propagandy se při líčení situace ve státech, jež dávají přednost své demokratické samostatnosti před vynucovanou podřízeností nápadně podobají ruským neoimperiálním propagandistům, když straší hrozivými následky demokratické svobody států mezi Německem a Ruskem. Jako příklad lze uvést slova Jiřího Pehe ze 17. března 2017: „Řešení populistických nacionalistů tam, kde uspěli, zatím přináší jen chaos. Toho si začínají všímat i ti voliči, kteří populistům na čas uvěřili, že na složité problémy současného světa existují jednoduchá řešení. Že když se kupříkladu schováme za národní hranice, budeme mluvit politicky nekorektně a radikálně utáhneme kohoutky migrace, vrátí se jakési údajně zlaté minulé časy.“

A společný postup států v prostoru mezi Německem a Ruskem, tedy tzv. Visegrádu, Evropské unii vadí dost zjevně. Na červencové zasedání Visegrádu v Praze, jež se konalo brzy po rozhodnutí britských občanů odejít u EU, přišel tehdejší německý ministr zahraničí Steinmaier (nyní již německý prezident a známý kritik unijních sankcí proti Rusku) se svým francouzským protějškem s požadavkem, aby se státy Visegrádu vzdaly posledních zbytků své státní suverenity. Tato výzva dvou čelných velmocí EU byla nicméně oslyšena. Nejvíce údajně pobouřila zástupce Polska a Maďarska.

Souhrnně lze konstatovat, že uvedené ukázky a hlavní rysy propagandistického zacílení Evropské unie a Ruska mají zcela nepochybné a v obou případech rozhodující, tedy řídící politické zázemí, jehož geopolitické zaměření má obdobné rysy. Kvalitní investigativní žurnalistika, jež by se na uvedené, svobodnou demokratickou státnost České republiky závažně ohrožující jevy měla soustavně zaměřovat, se u nás projevuje jen sporadicky a dílčím způsobem.

Z nového čísla Největší bestie je stát. Anarchokapitalisté horují pro svobodu bez hranic

Echo týdne: USS Carl Vinson u korejských břehů ● Téma: Všechnu moc Erdoganovi ● Komentář: Problém liberálů? Dezorientace ● Rozhovor s Danielem Prokopem: Kvůli rozpadu ideologií hrají roli osobnosti ● Událost: Když Jihlava soudí youtubera ● Salon: Zásahy do soukromí nás před zločinci neochrání ● Média: Levicoví byznysmeni a pravicoví baviči ● Historie: A kde je naše Jedwabne? ● Rozhovor s Biancou Bellovou: Kreativní sako od bulharské královny ● Umění a kritika: Když jsou zdvořilí, vem nohy na ramena ● Recenze: Světelné tvary a jiné bytosti ● Kulturní tipy ● Seriál Velcí Češi: Lvice v kleci ● Styl ● Přeceňovaný a podceňovaný: Miloš Zemans vs. Jiří Drahoš ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Technologická ghetta teroristů Politici a soudy tlačí, aby firmy jako Facebook a Apple otevřely soukromí jejich klientů
Jurij Gagarin: usměvavý sovětský kovboj Komunistický hrdina, který měl přece jenom něco do sebe, je vzpomínkou na časy, kdy lidstvo vzhlíželo ke hvězdám

Přejít na diskusi