Česko: nepředvídatelná a nespolehlivá země

Ukrajinská krize naplno ukázala neukotvenost a nejistotu české pozice v rámci Evropské unie a NATO. Naši partneři na Západě tak operují v neustálé nejistotě o zahraničně-politickém směřování našeho státu. Česká republika působí jako nepředvídatelná a nespolehlivá země.

Již dlouhodobě je českou zahraniční politiku složité jasně a jednoznačně definovat. Smíšené reakce k válce na Ukrajině situaci rozhodně nezlehčily, spíše naopak. V současnosti se nikde při tvorbě české zahraniční politiky nedostatek konsensu neprojevuje více. O to zajímavější je pomoci si k lepší představě o situaci analýzou toho, které zdejší proudy a názory jsou nejviditelnější ve studiích a článcích zahraničních think-tanků.

Zaměříme-li se na ukrajinskou krizi, tak je Česká republika nejčastěji zmiňována v kontextu překvapivé nejednotnosti Visegradské čtyřky. Ta podle převládajícího názoru prokázala svoji snižující se relevanci nedostatkem spolupráce v bezpečnostních a obranných otázkách, kterou nedokázal popohnat ani hrubý pokus o narušení mezinárodního pořádku, což nejvíce kritizují polští autoři.

Náš individuální přístup pak bývá často přirovnáván k Maďarsku, které se dlouhodobě snaží zachovávat dobré ekonomické vztahy s Ruskem a ostře vystupuje proti uvalování sankcí. Například The Polish Institute of International Affairs nás popisuje jako zemi, která sice žádnou aktivitu skupiny neblokovala, ale svou pasivitou rozhodně ani nepomohla.

Český ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek vnímá Rusko jako důležitého ekonomického partnera, se kterým by měly být co nejvíce podporovány obchodní vztahy. Zastupuje tak velmi pragmatický přístup sílící v naší politice již několik let, který Carnegie Endowment for International Peace nazval post-havlovským syndromem. Na opačném konci spektra figuruje ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který prosazuje více jestřábí postoj bližší pozici našeho polského souseda a je mimo jiné podle The Centre for Eastern Studies jedním z nejhlasitějších kritiků Kremlu ze všech ministrů zahraničí členských zemí EU. Ministr Zaorálek prezentuje Rusko jako destabilizující prvek v evropské bezpečnosti.

Jakéhosi umírněného kompromisu se dlouhodobě snaží držet premiér Bohuslav Sobotka, který všechny postoje České republiky zkouší klonit k evropskému hlavnímu názorovému proudu. Jednotná pozice Evropy je pro něj prioritou a v současnosti již nikdo v zahraničí nepovažuje za pravděpodobné, že by se ji jal podrývat v kontextu sankcí. Využívá ale všech příležitostí, jak co nejméně narušit české ekonomické vztahy s Ruskem. Tyto obavy jsou pro nejednoho analytika záhadou.

Kupříkladu The German Marshall Fund of the United States uvedl, že naše ekonomická závislost na obchodu s Ruskem je ve srovnání s našimi sousedy relativně malá. Dokonce i v oblasti energetiky se na Rusko nemusíme spoléhat zcela, zejména díky spolupráci s Německem a Norskem. Jakýkoliv následek sankcí nás podle něj nemůže ovlivnit zdaleka natolik, jak to často prezentují média v Česku. Přesto se právě z těchto důvodů obloukem vyhýbáme jakékoliv antagonistické rétorice a se sankcemi jsme souhlasili daleko později, než mnozí naši evropští partneři. Pomáhat se snažíme spíše v zákrytu, přesto například European Council on Foreign Relations zaznamenala a pozitivně zhodnotila naši finanční podporu organizací prosazujících politickou svobodu a svobodu tisku uvnitř Ruské federace.

Důkazem toho, že i nicnedělání může bít do očí, je počet zmínek zahraničních think-tanků o tom, že Česká republika přes několikeré přísliby stále signifikantně nezvyšuje své výdaje na obranu. Podle našich závazků NATO by měly tvořit 2 % HDP, realita ale vypadá jinak. Aktuálně se držíme zhruba 1 % HDP a výdaje spíše snižujeme. Podle odhadů bychom se v roce 2017 mohli dostat na 1,4 %, což ale nejen podle výše zmíněných polských think-tanků stále není zdaleka dostačující. Český premiér navíc nejednou oponoval potenciálnímu nasazení vojenských jednotek NATO na české půdě, a dokonce vyjádřil skepticismus i k jejich přítomnosti v dalších zemích střední a východní Evropy. Tuto celkovou neochotu kooperovat v rámci NATO většina autorů přisuzuje obavám o křehký ekonomický růst ČR a také geografické vzdálenosti od konfliktu, který nevyvolává pocit okamžité hrozby.

Česká republika je v očích zahraničí v ne příliš dobrém světle výjimečná koncentrací proruských propagandistických médií. Ty se pak rovněž odrážejí ve veřejném mínění. Přestože výzkumy ukazují, že přátelský postoj k Rusku deklaruje pouze pětina obyvatel, právě tato část se nechává nejčastěji slyšet. Děje se tak zvlášť po vypuknutí ukrajinského konfliktu, po kterém ve většině ostatních zemí naopak zastánců Ruska ubývá. Podporu vidí v prezidentu Zemanovi, který často používá pro ukrajinský konflikt termín „občanská válka“, a tím legitimuje slogany ruské propagandy jakožto validní názory ve veřejné debatě. Globální média tak čím dál častěji prezentují Českou republiku jako zemi přihrávající Rusku.

Světlou výjimkou byl průjezd amerického vojenského konvoje po cestě z Baltských zemí na německou základnu. Češi vojáky nadšeně vítali a výrazně se zde projevila alespoň část ze zbylých 80 % obyvatel, kteří mezi fanoušky ruské politiky nepatří. Ideální by však bylo, kdyby tato akce dala impuls některým politickým představitelům k tomu, aby vystoupili ze své komfortní zóny a nahlas vyjádřili svůj pohled na celý konflikt bez obav. To se zatím vydařilo pouze částečně, když například ministr financí Andrej Babiš projevil nesouhlas s cestou prezidenta Zemana na oslavy 70. výročí konce druhé světové války do Moskvy, přestože v minulosti se k zahraničnímu dění pokud možno nevyjadřoval. Potenciál na změnu je ale rozhodně mnohem větší.

Spoluautorem textu je Jakub Vlasák, juniorní analytik think-tanku Evropské hodnoty.

Přejít na diskusi