NOVÉ

Sviňáci, teď vám předvedeme, co nás Němci naučili, řval Grebeníček

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Témata:

Během několika let po únoru 1948 skončily ve věznicích stovky kněží, řeholníků, řádových sester, kazatelů i prostých věřících. V první řadě šlo o katolíky, ale též o protestanty, jehovisty, adventisty… Jejich odpor proti KSČ byl zvláštní v tom, že nebojovali primárně proti straně, která reprezentovala a nastolovala totalitní systém, ale především se odmítli vzdát své víry. Hledali cestu, jak svou víru v podmínkách totalitního systému chránit, udržovat a projevovat. Lidé jako katolický kněz Antonín Huvar ukazovali však ještě něco navíc: že persekuci za víru lze přijímat s odvážným nadhledem a s jistým humorem, nikoli jen útrpně a bolestně.

Antonín Huvar byl zvláštní člověk – nositel mnoha státních vyznamenání a to i těch nejvyšších, třeba Řádu Tomáše Garrigue Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Deset let prožil v kriminálech, kde mu spoluvězni říkali familiérně „Otecko“, a říká, že neví, jak by to s ním dopadlo, kdyby se nedržel rady spoluvězně-kasaře: „Povídal mi: udělej si tady z toho všeho prdel, nebo nepřežiješ!“ Jenže pravda zároveň je, že Huvar patří k těm, kdo nechtějí vlastní úděl prezentovat jako příliš těžký. Jeho řeč se hemží „sviňáky“, „hajzly“ a „prasaty“, může se zdát příliš expresivní a vulgární, nehodící se jaksi pro kněze. Je to ale slovník, který používá člověk plný lásky a porozumění, člověk, který byl oporou ostatním v tom nejtvrdším kriminále i ve chvílích, kdy asi sám zoufale potřeboval útěchu.

Příběhy 20. století

Antonín Huvar vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa http://archiv.postbellum.cz/klub-pratel.aspx a podpořte natáčení svědectví.

 

Skauting jako avantgarda

Antonín Huvar se narodil 23. července 1922 v Albrechtičkách nedaleko Nového Jičína. Jeho otec i matka byli věřící římští katolíci – křesťanství bylo přirozenou součástí rodinného života. Roku 1942 Antonín odmaturoval a vstoupil do katolického semináře ve Vidnavě, kde se připravoval na kněžskou dráhu a současně organizoval společenství mladých, s nimiž se modlil a chodil do večerního pěveckého sboru. Ke skupině patřili výhradně místní věřící, orlové, sokolové a skauti, tedy členové československých mládežnických organizací, které nacisté po okupaci zakázali.

Na konci války se Antonín Huvar začal učit ruštinu, prý ze zcela praktických důvodů: v semináři byli kněží, kteří měli za sebou řadu misijních cest, někteří působili v Rusku a šířili zvěsti, že pokud budou české země od nacistů osvobozovat Sověti, přijde s nimi nová totalita, která církev přivede ke „katakombálního způsobu šíření evangelia“ (jak říkal kněz Tomislav Kolaković, který tehdy vyzýval církevní představitele v protektorátu, aby se začali připravovat na další pronásledování).

Roku 1947 byl pětadvacetiletý Antonín Huvar vysvěcen na kněze a nastoupil jako kaplan do Vizovic. První, co začal v nové farnosti organizovat, byl skautský oddíl. Na faře pořádal rozjímání, společné zpěvy a schůzky, na které zval děti a dospívající z okolí. Místní komunisté ho později označovali za fanatického vatikánského špióna, který se pokoušel o indoktrinaci mládeže, s níž chtěl manipulovat ve jménu imperialismu a pámbíčkářství. Patera Antonína tato vzpomínka rozesmávala, protože podle něj měli komunisté v zásadě pravdu: skauting je manipulace a indoktrinace – směrem k víře, odvaze, obětavosti a vlastenectví. Což se vizovickým soudruhům pochopitelně nezamlouvalo, protože odhodlaní, čestní a zásadoví lidé znamenají pro každou diktaturu ohrožení: „Skautům jsem říkal: ´My máme takovou povinnost, že musíme být vpředu před ostatními, aby se v rozhodujících chvílích nemuseli zdržovat přemýšlením, jak mají jednat. Musíme jít příkladem, protože skauting je výchova vůdců a ne nějakých poslušných kopáčů!´“

Mířil do kriminálu

U Antonína Huvara ale komunisté při prvních čistkách narazili, nevěděli, co s ním. Nezřídka i jejich děti chodily do jeho skautského oddílu, navíc byl oblíbený a lidé na něj nedali dopustit. Dostat se do konfliktu s ním tak pro místní komunisty znamenalo často dostat se do konfliktu také doma – s věřícími babičkami, maminkami, dědy i otci. Zvolili tedy taktiku narůstající šikany. Obtěžovali kněze všemožnými úředními nařízeními, každou chvíli ho zvali, aby „podal vysvětlení“ toho či onoho udání. Znamenalo to hodiny a hodiny čekání na příslušném úřadě, kde ho pak komise místních budovatelů světlých zítřků obviňovala z ohrožování mravní výchovy mládeže a z podobných věcí.

Už tou dobou Antonín Huvar tušil, že míří do kriminálu. Ještě v únoru 1948 se spolu s malou skupinou blízkých přátel pustil do vydávání ilegálních letáků, v září téhož roku ho už zatkla Státní bezpečnost. To už byl režim pevně usazen a žádné rozpaky místních soudruhů nehrály roli. Někdo někde prozradil letáky i ilegální skupinu katolické mládeže. Pro tajnou policii to byl jeden z mnoha dalších případů, na kterém ilustrovali “podvratnou činnost vatikánské štvavé církve plné špionů “.

Huvara odvezli do vyšetřovací vazby nejdříve do Zlína a po pár dnech do věznice v Uherském Hradišti, kde ho přivítal dnes již proslulý vyšetřovatel Alois Grebeníček: „Byl velmi zavilý, taková šedá eminence. Pamatuji si jeho výrok: ´Sviňáci, teď vám předvedeme, co nás Němci naučili´ – a to přitom nebyl z těch nejhorších.“

V listopadu 1948 stanul Antonín Huvar před uherskohradišťským Státním soudem jako vedoucí záškodnické skupiny čítající několik desítek lidí, kteří se mezi sebou ve skutečnosti prakticky neznali. Byl odsouzen k deseti letům vězení podle zákona na ochranu republiky z roku 1923, což ho nejspíš zachránilo. O rok později, kdy už platil proslulý paragraf 231, by mu soud s devadesátiprocentní pravděpodobností udělil trest dvaceti a více let, možná doživotí.

Kaple v rohu vězeňské cely

Od soudu Antonína Huvara odvezli do Plzně, na Bory. V té době byly věznice a lágry plné tzv. retribučáků, tedy odsouzenců podle poválečných retribučních zákonů – nacistů, esesáků, kolaborantů. A také zlodějů, násilníků, vrahů. Právě do divokého prostředí galerky posílali komunisté desítky kněží. „Vlčáci“, jak se kriminálním vězňům přezdívalo, se měli do duchovních navážet a ztrpčovat jim život, výměnou za určité vězeňské výhody. Za několik měsíců otce Huvara přemístili z Borské věznice na šachtu do Libkovic. Zdejší muklovský lágr pro hnědouhelnou těžbu patřil na sklonku osmačtyřicátého roku k pozůstatkům prvorepublikového humánnějšího vězeňství. Huvar zde sloužil tajné mše, pořádal pro vězně i pro civilní zaměstnance před směnou ranní motlitby a rozjímání. Horníci na mši chodili nejen kvůli modlitbám, také tajně nosili vězňům dopisy a vynášeli jim motáky. Huvar psal zprávy pro církevní představitele, v nichž popisoval, co se v táboře děje. Na hromadné cele se Huvar pravidelně modlil, sloužil mše a zpovídal. Cela se mu prý stala kaplí: „Bylo nás v té ratejně celkem osmdesát, dovedete si to představit… Chlapi uřvaní, lecjak se tam rvali a já jsem tam byl jediný pater, šestadvacetiletý, takže jsem si ze všeho dělal srandu. Byl tam řev, smrad, jeden zpíval, druhý prděl, a to všechno pohromadě. Jednou takhle říkám: ´Chlapi, nebuďte voli… Jsme inteligence a potřebujeme taky někdy rozjímat, tak tenhle roh bude kaple a je to… A třicet kluků na tom participovalo, měli jsme tam Bibli, před každou šichtou jsem měl půlhodiny rozjímání a růženec.“

V jiném lágru, v Jiřetíně, kde vězni přebývali ve zděných barácích, přizval Huvar k motlitbám i jednoho bachaře: „Tenkrát to šlo, bylo to v osmačtyřicátém, těsně před Vánocemi. Občas jsme zpívali tak, že jste si mohl myslet, že jste na poutním místě. Jednou mi ten bachař říká: ´Mordyje Huvar, můžu si někdy přijít poslechnout, co jim tam říkáte? ´ Povídám: ´Snad tam máte být jako dozor, ne? Takže přijďte. ´ Ten večer jsem rozebíral větu: ´Budou vás vodit před císaře a vladaře a budou vás pronásledovat pro mé jméno, ale věřte tomu, že víra vás může zachránit.´ A najednou jsem si všiml toho bachaře, jak mu kanou slzy, hlavu měl skloněnou. Pak mi řekl: ´Bible má pravdu.“

Antonín Huvar vzpomínal také na to, jak v dolech v podkrkonošské Rtyni, kam byl také na nějaký čas umístěn, vypukl podzemí požár. Nejspíš vybuchl metan a způsobil ohromný zával, který uvěznil desítky horníků – členy brigády svazu mládeže (ČSM). Třicet z nich pomohl zachránit právě kněz Huvar spolu s dalšími spoluvězni. Když asi po čtyřiadvaceti hodinách uvolnili zával, vycházeli otřesení brigádníci na povrch a mezi nimi i vedoucí ČSM: „Takový bejk to byl, velký silný...Tak mu říkám: ´Hele brácho, co jste tam dole dělali? Jste straníci, tak jste si jistě opakovali Marxe, Engelse, nebo Gottwaldovy přednášky, ne?´ A on na to: ´Držku ti rozbiju, jestli mi dáš ještě jednu takovou blbou otázku! Víš, co jsme dělali? Modlili jsme se všichni Zdrávas a děkovali našim babičkám, že nás to naučily.´ A já na to: ´Heleď, když jste se tam teda modlili, řekni to na schůzi – že Marx a Engels jsou dobří, když o nic nejde. A když jde o život, tak že se musíte utíkat k pánbíčkovi...´“

 

Za sto let se ještě v učebnicích najdete

Na jaře roku 1949 se Huvar vrátil z pracovních táborů zpátky na Bory. V transportu osmi politických vězňů, kteří jeli vlakem mezi civilisty, byl připoután k plukovníkovi Josefu Bryksovi, válečnému veteránovi, letci Royal Air Force a vězeňskému mazákovi. V Bitvě o Anglii Němci Brykse sestřelili, zajali a drželi do konce války. Pětkrát se pokusil o útěk, po válce dostal Řád britského impéria a v Hollywoodu podle jeho příběhu natočili slavný film Velký útěk. Bryks ho nikdy neviděl – zemřel z přepracování nebo ze ztráty naděje v jáchymovských uranových táborech v roce 1957.

Na Borech pak političtí vězni nově seděli separovaní od kriminálních trestanců, aby nemohli kazit ostatní vězně – později byli od ostatních odděleni i kněží, aby je neohrožovali svým „duchovním fanatismem“. V roce 1949 seděl Huvar na borské hromadné cele s asi osmdesáti spoluvězni. Jmenujme některé: generál (v té době podplukovník, respektive degradován na vojína) Heliodor Píka, generálové Janoušek, Mrázek, Pelich, Přikryl, někdejší protektorátní ministerský předseda, profesor mezinárodního práva Jaroslav Krejčí.

Generál Heliodor Píka byl zpočátku s ostatními vězni na hromadné cele, před popravou ho bachaři přemístili na celu smrti, kde měl s Antonínem Huvarem krátké rozjímání. Jaké byly poslední hodiny s legendárním vojákem? „Ponuré. Věděl, že jeho žádost o milost byla zamítnuta. Byl jsem s ním v šest hodin večer, ještě jsem mu tam přinesl čtyři brambůrky ve ´fraku´ a podmáslí, méně než šáleček… Tomu říkám večeře pro hrdiny. On byl ze všech těch generálů inteligencí nejvýš, měl takový osobní šarm a zachovával jemnost, i když věděl, jak je na tom. Jako kdyby měl k vám úctu. Poslední jeho věta ke mně, když jsem odcházel, byla: ´Otecko, jak to, že tenhle národ, kterému jsem věnoval i své soukromí a snahu zachovat české jméno na vrchu… jak to, že tenhle národ mi bere život?… ´ Říkal jsem mu: ´Heleď, kdyby všichni z toho sta tisíc, co tehdy na Hradě poslouchali Gottwalda, se postavili ke svědectví proti Vám, tak nesvedou nic… Národ bude jednou pyšný, že byl někdo statečný jako Vy, a za sto let se v učebnicích ještě najdete. ´ V noci se tam za ním dostal už jen jeho syn a ráno, 21. června ho pověsili na smetišti na dvoře pod naším oknem.“

 

Jak jsou zlí, tak jsou blbí

V roce 1950 i katolického kněze Antonína Huvara ve věznici „vyšetřovali“ za účast na tzv. Borské vzpouře, povstání, které si od A do Z vymyslelo vedení věznice ve spolupráci s StB. Huvar dodnes kroutí hlavou nad konstrukcí několika darebáků, kteří násilím donutili své kolegy k absurdnímu doznání.

Dne 23. dubna 1950, na svatého Vojtěcha, v zámku cely zarachotil klíč a hlomozně se otevřely těžké oplechované dveře. Pro patera Antonína, který se právě modlil, si přišli výslecháři a také nejvyšší představitelé věznice, velitelé František Šafarčík, Evžen Stroin a Václav Ladman. Táhl z nich alkohol. Na nic netušícího kněze čekala zkouška, jakou dosud nepodstoupil – brutální, neomezené, ponižující a primitivní násilí. Huvara mučilo několik přiožralých sadistů, tloukli ho bejčákem, kopali, fackovali, plivali na něj, řvali sprosťárny: „Hledali nějaké spojení na ty ostatní, které chtěli namočit do toho údajného povstání… Mlátili mě asi pět hodin. Když se pánu Bohu do toho nekecá, tak vám ovšem často všechno nahrává. Už nevěděli, jak mě mají bít, tak se rozhodli, že mi budou šlapat po prstech u nohou, dupali na špičky bot. Jenomže ještě předtím si ze mě chtěl jeden bachař udělat psinu a dal mi osmapadesátky boty, to byly na mě lyže. A s tím tuhleti tři hajzlíci nepočítali. Oni mi těma svejma cvokatejma botama rozšlapali špice mých bot. Jenže já jsem si prsty ohnul. Když jsem se pak vrátil ztlučený na světnici, to jsem byl ještě na společné, tak jsem to vyprávěl oficírům, kteří mi chladili záda, jak jsem byl rozbitej, a říkám jim: ´Pojďte, mrkněte na to. ´ Ukazoval jsem jim velké boty s rozšlapanými špičkami, oni se smáli a já jim říkal: ´Tady to vidíte, jak jsou zlí, tak jsou blbí!´“

Já jsem tvůj Zdeněk! Tatínku!

Antonína Huvara v Plzni-Borech dál týrali a za nejrůznější prohřešky pravidelně zavírali do korekce. Na samotkách vládl tvrdou rukou dozorce a zběsilý sadista Václav Brabec s partou přezdívanou bicí komando. Huvar říká, že přes stěnu sousední cely tehdy slyšel vraždu, z níž mu dodnes běhá mráz po zádech. Za dlouhých nocí bylo prý slyšet úplně všechno, člověk poznal, že se „myš škrábe za uchem“. Ve vedlejší kobce, která měla malé okénko nahoře u nízkého stropu, dostal devatenáctiletý Huvarův spoluvězeň záchvat šílenství. Byla bouřka, pršelo a blýskalo se. Monsignore Antonín Huvar vzpomíná: „Tamní bachaři byli prasáci… Ten kluk volal, že vidí ve světle blesků svého tatínka. Najednou sjel modrý blesk z nebe, rozsvítil korekce a on začal křičet: ´Tady je tvůj Zdeněk! Tatínku! Tatínku! Ty mě nevidíš!? Už jsi mě našel…!´A vyskočil k okénku a vzal za okenici, která se utrhla a spadla na něj… Bachaři tam vrazili a kluka dobili, když ho tloukli, strašlivě křičel. Nejhorší bylo, že člověk nemohl druhému nijak pomoct.“1

Političtí vězni z padesátých let často říkají, že nejhorší pro ně tehdy nebylo fyzické násilí. Nejhůř prožívali psychická muka: odloučení od rodin, bolest ze ztráty blízkých, z nevědomosti, jestli na ně doma myslí… Strach, že zůstali sami, dováděl mnohé mukly v kriminále k šílenství a věznitelé toho zneužívali. Návštěvy byly jen sporadické a krátké, dopisy a balíčky jen za odměnu. „Nejhůř to snášeli kluci, kteří byli čerstvě ženatí nebo měli maličké děti,“ vzpomínal Antonín Huvar s tím, že tito vězni často propadali zoufalství a pomýšleli na sebevraždu. V tomto ohledu měli kriminál asi skutečně snazší lidé bez manželky a dětí – a nejlépe jej snášeli kněží a řeholníci. Antonín Huvar s nadsázkou říká, že kriminál vnímal jako klášter velmi zvláštního druhu.

Věznění kněží se chovali k ostatním zavřeným většinou obětavě a s porozuměním. Prý jen zcela výjimečně některý kněz zklamal a ztratil důvěru. Pater Antonín Huvar prošel celkem třinácti kriminály, vězeňskými zařízeními a lágry. Udavače, zbabělce a podrazáky na kněžských odděleních zažil pouze dva – kapucína Tomáše Kosečka a pátera Adolfa Petra Ungra. Při vzpomínce na něj se Antonín Huvar téměř přestal ovládat: „On byl můj předchůdce ve farnosti v Orlové. Poslední benediktin v Orlové. Vyložený fízl a udavač, mravní zvrhlík, mravní zrůda, ostuda církve...“ Na odděleních politických vězňů takoví dostávali přes hubu od svých spoluvězňů. Nejčastěji se používala metoda „deka“ – přes dotyčného přehodili přikrývku a zbili ho – tak, aby nemohl později identifikovat, od koho nakládačku dostal. To se ale nedělo na kněžských odděleních: mírní, jemní kněží a řeholníci se s případy jako byl pater Ungr, udavač odsouzený za kriminální delikty, jen těžko vyrovnávali

StB u zpovědi

Antonín Huvar opustil brány věznice ve Valdicích v roce 1958, po deseti letech od odsouzení. Vrátil se do rodných Albrechtiček k matce a devět let pak pracoval jako porybný. Roku 1967 obdržel státní souhlas ke kněžské službě a nastoupil jako farář do Fulneku. Ani ne po roce začaly tát ledy, jak se obvykle říká o Pražském jaru roku 1968. Diskutovalo se o všem a všude, takzvaně se vyrovnávalo s minulostí, mnozí lidé hledali odpuštění a porozumění, mnozí se vzchopili a narovnávali své pokřivené charaktery. Kostely během bohoslužeb praskaly ve švech a to si Antonín Huvar, tenkrát již sloužící kněz ve fulnecké farnosti, dobře vybavuje. Chodili k němu i místní komunisté a estébáci na modlitby a rozjímání, nacházeli víru v Boha a u zpovědích prosili o boží odpuštění: „To byste nevěřili, kolik lidí tenkrát přišlo ke zpovědi z těch činovníků. Najednou měli strach, tak chodili…“

Bázeň před Bohem ovšem většině fulneckých soudruhů nevydržela dlouho. V dobách normalizace Antonín Huvar znovu přišel o státní souhlas. Ve Fulneku přesto zůstal, třináct let v místní barokní bazilice doprovázel bohoslužby z kůru jako varhaník. Kromě toho se věnoval mládeži, kterou organizoval do pracovních oddílů, s nimiž opravoval místní polorozpadlé kostely a kaple. V roce 1982 mu stát souhlas vrátil. Až do důchodu pak působil ve farnosti na úpatí Jeseníku v obci Vražné, kde si pořídil dům se zahradou.

Na závěr rozhovoru jsme se Antonína Huvara ptali, co by vzkázal lidem, kteří komunistické zločiny bagatelizují: „Rovnou bych se mohl před nimi svlíknout a ukázat jim svůj rozbitej zadek!“ Je to prý památka na bachaře Walmu, který někdy v roce 1950 rozrazil dveře borské korekce a přikročil k Huvarovi s pistolí v levici a bejčákem v pravici. Povalil ho na zem a zmrskal do bezvědomí. Jen tak, protože mohl.

 

Antonín Huvar zemřel dne 22. září 2009 v Novém Jičíně.

 

 

Z nového čísla Jak moc vyhraje Babišovo ANO v krajských a senátních volbách? Jde o hodně

Echo týdne: V Budějovicích zvládnou všechno ● Komentář: Všechno je jinak ● Komentář: Tyhle lesy nejsou pro malý ● Událost: Boj bez náboje ● Fokus: Léčba ruským eskamotérem ● Kam kráčí Česko podle Petra Placáka: Národní spásou k úpadku ● Rozhovor s Lenkou Lindaurovou: Umění není od slova umět ● Umění a kritika: Příběh muže. Autobiografie Marka Twaina ● Recenze: Allenův návrat do Café Casablanca ● Kulturní tipy ● Postavy: Hieronymus Bosch: člověk z jiného světa ● Styl ● Přeceňovaný a Podceňovaný: Michal Hašek vs. Jaroslav Menšík ● Technologie ● Aplikace ● Auto  

Migranti? To je invaze S bývalým australským politikem Tonym Abbottem o zastavení uprchlické vlny, morálním vydírání a politické odvaze
Volby 2016 vyberou nového vůdce Kraje nejspíš ovládne triumvirát ČSSD–KSČM–ANO. Každý jiný výsledek by byl překvapením

Přejít na diskusi