Veselé historky z projektování
Snad každý herec musel někdy odpovídat na otázku, zda by publiku nemohl sdělit nějakou ‚veselou historku z natáčení‘. Postavit dům je o dost komplexnější a komplikovanější záležitost než natočit film – proto to také většinou trvá déle. Při vší úctě k filmařům, množství lidí, se kterými se dostanou do kontaktu, je při realizaci filmu podstatně nižší, než u domu. Je to tak správně, na film se dívat nemusíte, dům často minout nemůžete.
Přesto architekti – až na výjimky – o svých pozoruhodných zážitcích z procesu navrhování, schvalování a následného realizování, nemluví. Nikdo je o to nežádá. Nikdo nechce slyšet nějakou veselou historku z projektování. Tedy skoro nikdo. Vydavatel Pavel Jungmann ze zlínského nakladatelství Archa požádal dva architekty – Antonína Nováka a Petra Valentu z výborné architektonické kanceláře DRNH (mimochodem jde o autory bazénů na Kraví hoře v Brně, v Litomyšli, či rekonstrukce divadla Reduta, nebo konverze bývalé strojírny na Wannieck Gallery) o sepsání svých zážitků z více než dvacetileté praxe realizování domů.
Výsledkem je útlá knížka s názvem Sloupky o architektuře, která obsahuje celkem 59 textů, 18 ilustrací a milou předmluvu dalšího výborného architekta, děkana liberecké fakulty umění a architektury Zdeňka Fránka. Penzum textů je mezi oba autory rozloženo značně nerovnoměrně. Padesát dva jich napsal Antonín Novák, Petr Valenta sedm. Ale zase ten, který mě donutil k slzám smíchu - Jak někdy fungují neurony, je právě od něj. Tuto sestavu krátkých textů si může přečíst kdokoliv, aniž by se nějak výrazněji zajímal o architekturu.
Většina textů má všeobecnou platnost a dobře reflektuje realitu, ve které se poslední roky pohybujeme. Nesmírně oceňuji, že si autoři na nic nestěžují, nebrečí, nic dramaticky nekritizují, a pokud přeci jen ano, většinou sami sebe. S odstupem času, který umožnil ještě posílení jejich velkorysosti, tak jemně sarkasticky a ironicky popisují vlastní zkušenosti a prozrazují něco ze své kuchyně, včetně legendární Hubáčkovy finty: ‚Dlouze bojovat o nějakou zcela nepodstatnou maličkost, abychom během tohoto předem prohraného boje prosadili vše skutečně podstatné.‘
