Obyčejné Turecko. Země, kde mužská čest leží v ženském klíně

Mráz vane toto léto z Istanbulu. Na českém knižním trhu je k mání kniha, která je okamžitě použitelná pro základní orientaci ani ne tak v turecké politice a historii jako v tamní každodennosti.

Kniha polského novináře Witolda Szabłowského Vrah z města meruněk je o tom, jak Turci žijí, co si myslí, jak hledí na Západ, na islám, na genocidu Arménů (nechtějí o ní moc slyšet), na Atatürka, jehož dědictví je sice nedotknutelné, ale stále více se drolí, a proč tak milují (většinově) svého Tayyipa, tedy prezidenta Erdoğana. Nejjednodušší odpověď je, že je jedním z nich. Nebo to aspoň umí předstírat jako nikdo – včetně Atatürka – před ním.

A je také o tom, jak se Turci milují mezi sebou, muži a ženy, případně muži s muži. Sexuální vztahy a jejich realizace, to je vždy dosti důležitý rozměr života společnosti; v zemích, jako je Turecko, možná podstatnější než jinde, kde jsou tenze tohoto druhu jaksi méně napjaté.

Tak se tam dočteme, že polovina tureckých žen neumí popsat, co je to orgasmus, čtyřicet procent mužů netuší, že existuje menopauza, a naprostá většina z nich vyžaduje, aby manželka byla do svatební noci pannou – což vede ve velkých městech k rozkvětu gynekologických ordinací, kde specialisté provádějí zákrok, který to zase vrátí do správného stavu: dovolit si ho mohou samozřejmě jen bohaté nevěsty.

Sami turečtí muži pak hojně navštěvují nevěstince a třetina z nich tam přijde o panictví: prostitutky jsou často právě zavržené ženy a dívky. Turečtí muži se běžně vychloubají nevěrou a promiskuitou a stylizují se jako machové, ženinu nevěru či jen náznak koketerie, ale i jen prostého milého chování mnozí považují za smrtelný hřích a důvod k okamžitému zavržení – ve východních oblastech došlo v posledních letech k několika případům ukamenování. Obecně lze říct, že turecká společnost je silně sexuálně traumatizovaná, žijící v napjatém rozporu mezi extrémním pojetím sexuální ctnosti a vybičovanou maskulinní ctižádostí, jakousi extrémní přecitlivělostí na svůj turecký superfalus, za čímž obvykle bývá nějaký problém, nějaký komplex méněcennosti.

Szabłowski ale není sexuolog (informace o sexuálním chování Turků, tzv. turecká Kinseyho zpráva, vyšla v deníku Hürriyet v roce 2005) ani sociolog či kulturní antropolog (naštěstí, protože by to pak bylo mnohem méně zajímavé). Je novinář, reportér, mladý reprezentant „polské reportérské školy“, která je unikátním fenoménem, jejž lze sousedům jen závidět. Předpokládá ponoření se do terénu, prozkoumávání temných a málo dostupných míst, dlouhodobý pobyt na místě a samozřejmě novinářskou zvědavost. K tomu patří úsporný, výstižný, ale bohatý literární styl a pak i jistá reportérská manýra, kterou dobře zná čtenář veleúpěšné knihy Mariusze Szczygiela Gottland, již kniha Vrah z města meruněk poněkud připomíná, ovšem místo svérázu Čechů jde o svéráz Turků.

Celý článek si přečtete v aktuálním Týdeníku Echo zde