Aby nám neříkali, že jsme populisti

Zřetelně si vybavuji, jak někdy na počátku 90. let použil tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec v jednom článku slova „to, co si pomalu začínáme zvykat nazývat národními zájmy.“ Jeho obezřetnost měla své specifické důvody. Výraz národní zájmy, který má v mezinárodní politice svůj daný, obecně přijímaný význam, u nás měl obtížnou startovací pozici.

Levice, jež toužila dominovat ideologickému diskursu, hledala příležitosti, jak diskvalifikovat politicky sílící pravici. A jedno z témat, na které byla vyškolená, spočívalo v tom, že pravice určitě začne prosazovat nacionalismus a šovinismus a xenofobii. Protože tohle přece levice o pravici ví. A výraz národní zájmy si tedy koledoval o varovné zdvižení prstu: pozor, nehodlá tady někdo vzývat překonané a nebezpečné ideje? Nepostřehla pravice, že všichni směřujeme ke splynutí v jedné Evropské unii? Jaké pak bylo jejich překvapení, když zjistili, že nejen že je národní zájem standardní diplomatický pojem, ale i ta Evropská unie nám ukládá připravovat všemožné národní programy toho a národní plány tamtoho.

V zahraniční politice se kupodivu národní zájem celkem rychle podařilo zformulovat a s občasnými výkyvy a změnami akcentů dokonce, světě, div se, i naplňovat v rozpětí několika vládních garnitur. Není to tak nepřehledné: první okruh, mít dobré vztahy se všemi sousedy; druhý okruh, usilovat o ukotvení v evropských a transatlantických strukturách, abychom náhodou nezůstali osaměle trčet v prostoru mezi Ruskem a Německem. Třetí okruh, mít vyjasněné vztahy s Německem. Čtvrtý okruh, podporovat na mezinárodní scéně liberální obchod, demokracii a lidská práva.

Nejsou to banality a samozřejmosti – postoje mohou být a jsou i jiné. Příklady: na samém počátku 90. let v některých kruzích u nás rezonovala myšlenka vojenské neutrality. Počátkem 90. let si řada západoevropských politiků představovala, že EU a NATO se bude rozšiřovat pomalu nebo vůbec. Rakousko není a asi nikdy nebude v NATO. Francie je protekcionistická, část evropských zemí antiamerická, jiné mají specifické zájmy v arabském světě. Některé jihovýchodoevropské země cítí kulturní a politickou blízkost s Ruskem; u nás to vždy byla menšina, byť se čím dál tím víc osměluje.

Tento konsensus u nás vlastně držel dvacet let až do letoška.

Teprve teď se našel ministr zahraničí, který si přivedl do Černínu náměstka, který pochopil příležitost dosavadní konsensus o našich národních zájmech přestavět. Do té doby nikdo neřekl, že na úkor Visegrádu hodlá akcentovat spojenectví po balkánské linii. Jsou tam země, které se v zahraniční politice chovají nečitelně či prostě jinak než my. Do té doby nikdo neřekl, že lidská práva budeme podporovat jen do té míry, do jaké nám to vlády v dotyčných zemích dovolí, a mezi jejich ideové kořeny budeme řadit i reformní komunismus. To je politika, která uspokojí ideové pohrobky komunismu, ale jejím tvrdým jádrem bude bláhová naděje, že když budeme dost uctiví ke zkorumpovaným elitám různých nedemokratických zemí, třeba z toho kápnou nějaké zakázky.

Pozoruhodné je, že toto bourání celkem nikdo nevnímá a nereaguje na něj. Když si v rozhovoru s časopisem Politico pustil Radoslaw Sikorski ústa na špacír, bylo z toho v Polsku pozdvižení, jež asi bude stát Sikorského kariéru. Když náš náměstek ministra zahraničí řekl témuž novináři, že „vidíme jako jedinou existenciální hrozbu rozpad EU a eurozóny, jsme jiní než Poláci, kteří vidí hrozbu v Rusku,“ nikdo si toho vůbec nevšiml, nikdo se ho nedotázal, kde to sebral a za koho mluví.

V každém případě jestli Andrej Babiš říká: „Nepamatuji si od revoluce, že by někdo formuloval české národní zájmy. Co to vlastně je,“ tak nedával pozor. Teď ten pojem oživil při zahájení činnosti svého think tanku. V domácí politice se ale ten pojem příliš nepoužívá, a důvody jsou nasnadě. Zatímco v zahraniční politice jedná stát za všechny, doma jednají občané hlavně sami za sebe. Mají své vlastní zájmy, je jejich věcí, čeho chtějí dosáhnout. Stát pro ně zajišťuje veřejné statky, ale to je něco jiného. Náš stát, myslím, ve sféře své kompetence nějaké cíle formuluje a problém je spíš v provedení – to ostatně taky Babiše přivedlo k moci. To slovíčko „prostě“ z jeho poslední kampaně označuje přesně tohle: ten, kdo říká, že se má něco prostě udělat, prozrazuje, že cíl je pro něj dávno jasný, teď je potřeba přestat žvanit a naplnit ho.

Těžko říct, jestli má být Babišův nový institut něčím víc než líhní mladých loajálních technokratů plus něčím, aby už každý nemohl říkat, „že jsme populisti, že nemáme nic,“ jak si Babiš postěžoval. Každopádně to málo z jeho vystoupení, co se dostalo do zpráv, naznačuje problémy, jaké takový pragmatický think tank obnáší. „Na všechno máme komise, výbory a rady. Proč se nejsme schopni shodnout? Stát by se měl postarat o lidi, zajistit jim důchody, podmínky pro podnikání, pro život,“ reprodukují z jeho vystoupení Novinky.cz. To je mystérium! Možná jsou potřeba komise a nejsme schopni se dohodnout proto, že každý má dost jinou představu o tom, jak by se měl stát „postarat o lidi“ a jaké jim „zajistit podmínky pro život“. Abych dal jediný, Babišovi srozumitelný příklad: do jaké míry se má stát ve školské politice řídit požadavky Svazu průmyslu, který chce víc dělníků do fabrik? Pokud někdo nechápe, že na tuto otázku mohou mít dva lidé diametrálně odlišné názory, tak pozdrav pámbu.

Další rovinu problému prozrazuje fakt, že se Babiš přiznal k inspiraci bývalým newyorským primátorem Michaelem Bloombergem a jeho hnutím No Labels, Bez nálepek. „Mají heslo: posuňme Ameriku od staré politiky k politice řešení problémů. A to je to, co my děláme,“ řekl. Tak se vidí Bloomberg. Nemalá část Ameriky mimo New York ho vidí trochu jinak a má pro něj nálepku: je to bohatý snob, který řeší to, co jako problém vnímají bohatí snobové. Třeba že někteří zaostalí lidé jsou tlustí a nezdraví, a tak je jim třeba prostě zakázat kouřit a pít příliš velké kelímky slazených limonád a taky vlastnit zbraně, protože to přece může chtít jen hlupák. A financovat je třeba to, co zajímá vzdělané bohaté zdravé lidi, protože New York je město pro bohaté. „Kdyby se nám podařilo přimět všechny miliardáře na světě, aby se sem přestěhovali, bylo by to boží požehnání,“ řekl Bloomberg. Nechci tvrdit, že právě toto sbližuje Babiše s Bloombergem. Chci jen ukázat, že to, co je pro jednoho pragmatické řešení očividných problémů, je pro druhého velmi tendenční politika, jež si nemůže dělat monopol na národní zájem.

Budeme produkci Babišova think tanku se zájmem sledovat. Jestliže Adriana Krnáčová říká, že bude otevřený i lidem, „kteří a priori nesdílejí náš názor,“ pak je třeba říct, že zatím nebylo co sdílet či nesdílet.