3 ROZHOVOR s fotografkou Libuší Jarcovjákovou

Divoška z ostrovů svobody: Fotila jsem lidi na okraji, lesby

TÝDENÍK ECHO

Libuše Jarcovjáková je fenomén české fotografie a úkaz na nočním nebi ostře a riskantně vedeného života. Postupně vychází na povrch, že od konce 70. let si vedla fotografický i literární deník, ve kterém zaznamenávala drsnou podobu prostředí, jimž šla sama vstříc: sexuální a etnické menšiny, lidi na okraji, originály i sebedestruktivní typy, melancholii noci a expresivitu ranní kocoviny. To zachycuje monumentální kniha Černé roky, o níž se nepochybně bude ještě dlouho mluvit.

Vedle filmové výtvarnice Ester Krumbachové byla vaší zasvětitelkou Anna Fárová (historička fotografie, 1928–2010), že?

Jo. Já jsem ji poznala krátce po Chartě 77, kterou podepsala, takže ji hned vyhodili z UMPRUM a ona se náhle ocitla v úplné izolaci. Já byla vlastně v trochu podobné situaci, aniž bych byla disidentkou. Uklízela jsem, pracovala jako dělnice, živila se všelijak – a do toho fotila. Tak jsem za ní začala chodit a bavit se o focení. Ona měla úžasný analytický dar okamžitě poznat dobrou fotku nebo sérii a byla schopna říct, jak jít dál.

Co jste tehdy fotila?

Cikány. S Annou Fárovou jsem konzultovala hlavně cikánské fotky, které mi jinde házeli na hlavu. Na FAMU mi říkali: Hele, to už fotil Koudelka, tam už není co objevovat. To se teda mýlili.

No, cikáni čili Romové jsou fotogeničtí. Ale nebylo to už tehdy trochu klišé? V té době je fotil nejen Josefa Koudelky – i když ten už byl v emigraci –, ale třeba také Iren Stehli. A jistě i další.

Já bych neřekla. Je pravda, že Iren Stehli zaujali také, ale ona se pak soustředila na svou žižkovskou Libunu, s níž nafotila ty skvělé cykly. Já v tom byla méně koncepční. A hlavně jsem neuvažovala, jestli už to někdo dělal přede mnou. Jsem dobrodružná povaha a toužila jsem po exotice. A tu jsem u nich nacházela. Celé to začalo, že jsem v rozhlase zaslechla zprávu, že v Praze na Žižkově se koná cikánský ples. Tak jsem tam jela a hned je začala fotit, takže když jsem ráno odjížděla, měla jsem plný sešit adres cikánských rodin, které jsem v příštích letech navštěvovala.

Předpokládám, že to bylo zábavné.

Moc. A mě bavila taky estetika těch domácností: měli ručně malované obrazy, svéráznou výzdobu, podivuhodný vkus.

Takový indický… A do slovenských osad jste jezdila kdy?

Koncem 70. let, v souvislosti s těmi Romy z Prahy. Jezdila jsem do jedné osady u Levoče čili na Spiš, byla jsem tam tak třikrát čtyřikrát za sebou. Někdy to bylo na umření, to do vás od rána do večera lili jednu borovičku za druhou, do toho hromady žrádla, no hrůza.

Když jste dávala dohromady knihu Černé roky, co vás nejvíc překvapilo?

Že jsem toho tolik stihla a že jsem žila tak intenzivně. A z těch deníků je jasné, že jsem hrozně pila, vždyť já se tam potácím na pokraji alkoholismu. Přitom to všechno šlo nějak zvládnout. Můj běžný den na začátku 80. let vypadal tak, že jsem od osmé do jedné učila Vietnamce, pak jsem odpoledne byla u doktorky Fárové, pak jedu za jednou cikánskou rodinou do Ďáblic a večer a kus noci propařím v Téčku….

...Mně se mezi normálními lidmi vždycky nějak špatně dařilo. Vlastně ani nevím proč, ale vždycky mě to táhlo k takovým lidem, kteří byli na okraji, a přitom byli zajímaví.

Velmi silný je ten cyklus, řekněme, erotických lesbických fotografií, který jste nazvala Vražedné léto.

To jsem tak pojmenovala podle jedné detektivky, kterou jsem četla. Ty fotografie zachycují velmi intenzivní vztah, který jsem tehdy prožívala s jednou ženou, dala mi dost zabrat. To bylo hodně destruktivní.

To už jste chodila do Téčka? Tam jste, předpokládám, chodila za ženami.

Ne, já jsem to dlouho neměla vyhrocené, spíš jsem se dlouho považovala za heterosexuálku, i když teď už dlouhá léta žiju se ženou. Když jsem poprvé do Téčka přišla, nebylo to za lesbami, ale zase za prostředím, přišlo mi zajímavé, bizarní, lákavé. A ano, že jsem se tam zamilovala do ženy, to spolu asi nějak souvisí. A pak, bude to znít divně, ale to byla doba, kdy vůbec nebylo snadné obstarat si antikoncepci a já věděla, že v žádném případě nechci přijít do jiného stavu. Ne že bych neměla děti ráda, naopak, ale vůbec jsem netušila, jak bych byla schopná se o ně postarat. Já jsem věděla, že kdybych měla dítě, věnovala bych mu vše, úplně by to změnilo můj život, ale já nechtěla, aby mi to změnilo život. Prostě to nebyla moje cesta.

Celý rozhovor s fotografkou čtěte na EchoPrime nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo.

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.