Kdo je tady neomarxista?

Neomarxista je známá postava z kulturně-politické mytologie. Řadí se po bok boomerovi nebo sněhové vločce. Co to je věcně, možná tušíme, ale jistě víme, že je to nadávka, a tak si rozumíme. Ostatně už když toho slova užil v roce 1901 německý intelektuál a politik Franz Mehring, šlo o urážku. Mířil jím na ty, kdo si přivlastňují Karla Marxe, ale místo toho, aby chystali revoluci, udělali si z marxismu živnost.

Existuje někdo, kdo by se za neomarxistu sám považoval? Tuto otázku si lze položit na pozadí stého výročí Institutu pro sociální výzkum, jehož představitelé se k marxismu hlásí. Založen byl roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem, odtud rovněž označení frankfurtská škola. V následujícím roce byl institut otevřen. I rok 2024 je tedy výroční. Instituce se může pyšnit tím, že se k ní hlásí přední světoví myslitelé, třeba Jürgen Habermas, Axel Honneth nebo Hartmut Rosa. Současný ředitel, sociolog Stephan Lessenich, chystá jubilejní konferenci a oznámil, že se hodlá vrátit k tradici.

Je pravda, že sama škola má tradici úctyhodnou a pro jejího čelného představitele Theodora Adorna, mimořádně všestranného myslitele, byla tradice i podstatné teoretické téma. Kontinuita frankfurtské školy přitom vyrůstala z řady zlomů. Jako kuriózní se může jevit, že tuto marxistickou instituci financoval od počátku Felix Weil. Ten nepatřil jen k marxistickým intelektuálům, rovněž byl dědicem po německo-argentinském velkopodnikateli Hermanu Weilovi, tehdy jednom z nejbohatších lidí světa.

V roce 1933 nacisté školu zavřeli a mnozí zástupci, mimo jiné Theodor Adorno a Max Horkheimer, prchli z Evropy. Adorno to okomentoval: „Tohle je Hitlerův triumf. Svět, který stvořil, nás brzy učiní stejně zlými, jako je on sám.“ Adorno a Horkheimer spolu v USA sepsali programový – a záměrně fragmentární – spis Dialektika osvícenství. Středobodem je svoboda, zvlášť však podezření, že nejen otevřený útisk, ale i nadvláda jednoho typu svobody a racionality bývá zotročující. Autoři tím vystupují proti agresivní touze ovládnout skutečnost, ať už byrokracií, zákony, nebo technologií. Mají spadeno hlavně na utilitární racionalitu, která svět, vztahy, člověka chápe jako prostor pro těžbu.

Po druhé světové válce byl institut obnoven, mnozí myslitelé se vrátili do Německa a vytkli si za cíl zkoumat původ totalitních režimů. Heslem bylo „Myslet tak, aby Osvětim již nebyla možná“. Prosluli však také jako ostří kritici kapitalistické moderny.

Celý text si můžete přečíst ve speciálu Best od Echo 2024. Koupit si jej můžete zde.