Máme ad absurdum dovedenou doktrínu zachování charakteru zastavěného území a velkou možnost sousedů si ji u každé novostavby vynucovat, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Strana současného německého kancléře Olafa Scholze se ocitla před předčasnými volbami v těžké situaci. Podle nejnovějšího průzkumu INSA ztratili sociální ...
Myslíte, že u nás panuje „blbá nálada“? To se dá nahlížet bezpočtem způsobů a není problém najít na „nemocném muži Evropy“ (tento termín, který byl ve druhé polovině minulého století zpopularizován pro Británii, nyní pro Česko používá německý tisk) data, podle nichž by ta nálada měla být ještě mnohem horší. Web Politico.eu minulý týden přinesl na datech založený text o krizi bydlení. Vyplývá z něj, že je to špatné všude. Málo se staví, v perspektivě deseti let vzrostly ceny bytů, nájemného i hypoték i stavebních prací (ceny bytů klesly jen v Itálii a Řecku, ale tam to asi nebude z důvodů, které by budily nadšení).
Jestliže pocit, že ta nejlepší léta jsou ještě před námi, nelze cítit nikde v Evropě, v článku je místo, kde se čtenář musí zastavit a říct si: A co teprve Češi! Je to graf, jak dlouho by musel modelový občan odkládat celý průměrný plat, aby si koupil pětasedmdesátimetrový byt. Na prvním místě je Praha, 25,3 roku.
Pobíráme relativně menší platy, ale západní metropole si zase za bydlení můžou účtovat víc díky své atraktivnosti a možnostem, které nabízejí. Jak je možné, že v Paříži, jež se spolu s Londýnem vždy vydává za příklad, jak metropole koncentruje zdroje celé země, je to 23 let? Jak je možné, že v Lisabonu, kde nejsou o moc bohatší než my a už několik let naříkají, že cizinci objevili jejich realitní trh, je to 14,7 roku? Jak je možné, že v Berlíně, kam chtějí všichni mladí kreativci a o jehož bytové krizi se pravidelně píše, je to 12,3 roku? Jak je možné, že v Bruselu s jeho armádou dobře placených eurokratů je to 7,9 roku?
Ten výsledek je, jak se říká jedním odborným slovíčkem, které prý pochází od Freuda, „overdetermined“. Má řadu důvodů, z nichž jeden každý z nich je pohroma sám o sobě. Volná monetární politika centrálních bank v posledních letech, jež vede některé šťastlivce k ukládání peněz do nemovitostí, nové unijní předpisy na energetickou náročnost budov – to jistě ceny nesnižuje.
V Česku máme notorické stavební předpisy, jež brání husté zástavbě (je kuriózní, že jde o zvláštní případ, kdy to, co se v běžné řeči označuje za „konzervatismus“, tj. snaha lpět na starém, je v tomto konkrétním případě lpění na „moderním“, protože ty předpisy psané pro sídliště ideově vycházejí z urbanistického modernismu).
Máme ad absurdum dovedenou doktrínu zachování charakteru zastavěného území a velkou možnost sousedů si ji u každé novostavby vynucovat. Můžete se podívat na konkrétní příklad nové kancelářské budovy Astrid v pražské Dělnické ulici. Přestože naproti ní na druhé straně ulice stojí čtrnáctipatrový a desetipatrový dům, má jen čtyři patra, asi proto, že dům vedle ní je čtyřpatrový.
Pak tu jsou ceny pozemků. Půda není jen přírodní zdroj, nabídka stavebních pozemků je určována politikou a předpisy. Politici mohou v praxi „vyčarovat“ pozemek podobně jako centrální bankéři peníze. Ocitujme velmi zajímavé povzdechnutí, jež učinil na sociální síti X, dříve Twitter, člověk zabývající se nakupováním stavebních pozemků:
„Projíždím vesnicí kousek od Brna a od cesty vidím krásné pozemky. Ideální orientace, úžasný výhled do krajiny, naprostá idylka. Zastavuju na benzince a stahuju do tabletu územní plán. Jackpot. Návrhová plocha pro bydlení. O týden později sedím se starostou. Vesnice má překročenou kapacitu čističky, a dokud se to nevyřeší, žádná výstavba není možná. No problémo, šerife, povídám. Uděláme biotop a kořenovou čističku. To se bude líbit i motýlům. Ne tak zhurta, říká šerif. Pokud je u pozemku natažená kanalizace, máte povinnost se do ní připojit. A to vám nedovolíme, protože projekt nové čističky řešit nebudeme. Tady se stavět nebude.“
A následují další podobné příhody.
Současné moderní společnosti se polarizují mezi insidery a outsidery, což platí v mnoha oblastech a taky v bydlení – polarizace mezi těmi, co by chtěli bydlet, a těmi, kteří už bydlí a soudí, že vedle nich už by nikdo další bydlet neměl, protože takhle jim to vyhovuje. Dá se to vyjádřit i ryze ekonomicky – nová bydlení snižují hodnotu jejich bydlení přímo na místě tím, že už nemají tak hezký výhled, i v globálu tím, že by ceny nemovitostí obecně mohly přestat růst tak rychle.
Oni mají svůj zájem definovaný, své byrokratické nástroje prozkoumané a vyzkoušené. Připomeňme, že místní samosprávy jsou tou složkou demokracie, jež se u nás těší největší důvěře voličů. Dále připomeňme, že zatímco státní rozpočet je v těžkém strukturálním deficitu, rozpočty krajských a zejména obecních samospráv na tom jsou dlouhodobě dobře (samozřejmě v průměru, to nevylučuje nějakou tu krachující obec). Takže myšlenka na to, že by si prodejem stavebních pozemků mohly vylepšit rozpočet, pro ně není nijak naléhavá.
Samozřejmě si lze představit daňovou a správní reformu, která by obce k ochotnějšímu hledání stavebních pozemků motivovala. Ale nezapomeňme, že součástí vládní koalice je strana, jež není ani pravicová, ani levicová, nýbrž je to strana, motivem jejíž existence je přesně takovým reformám zabránit.
Aby se něco změnilo, musí tu být jasný politický leadership. Musí být jasně pojmenováno, že je třeba odstraňovat překážky stavění, musí se jasně prosadit, že stavět je dobré. Ne jen vágně prohlašovat, že zjednodušíme předpisy a odbouráme byrokracii, a nanejvýš hrát na strunu starých socialistických instinktů, že stát nebo obec postaví. Při současném nastavení ani ona nepostaví.
V demokracii to jde jen demokraticky. A kupodivu to občas jde, z USA přicházely historky o notorickém NIMBYismu zvlášť těch metropolí na pobřežích tak dlouho, až se kyvadlo přehouplo. Politikům zřejmě došlo, že těch, kteří jim nedostatek bydlení zazlívají, bude stále víc a nakonec tu jejich koalici insiderů převáží. U nás tuto představivost nikdo nemá.
00:08
