Vylučování oponentních názorů a banování. Komu věřit a jak média zvládla covid?

Jak se orientovat ve světě informací a médií, bylo tématem veřejného Salonu Echa na hubením festivalu Krásné ztráty ve Všeticích. Hosty debaty byli filozofka a esejistka Tereza Matějčková, komentátoři Bohumil Pečinka z týdeníku Reflex a Jindřich Šídlo ze Seznam Zprávy a publicista specializující se na média Jakub Jetmar.

Probíhající digitální revoluci v posledních dvou letech významně ovlivnila pandemie covidu a na něj přímo navazující ruská válka proti Ukrajině. Ve společnosti zavládl strach a nejistota, vytvořily se nové dělicí čáry mezi lidmi, o některých věcech se vůbec nemohlo mluvit, dosud respektovaní vědci a myslitelé byli za své oponentní názory vylučováni z dobré společnosti. To vše se podepsalo na společnosti a médiích, lidé najednou nevěděli, komu mají věřit.

Kde nacházet věrohodná nebo pravdivá sdělení? A přináší digitalizace ještě demokratizaci projevu, nebo to už přehlušuje různé omezování, banování a přichází cenzura? Tyto otázky zazněly v Salonu Echa.

Matějčková: Během koronakrize se ukázalo, že některé názory byly a priori označené za velmi problematické, anebo nedostávaly prostor a skončily v alternativních prostorech. Sleduji i německou mediální scénu, která se ale co do covidu moc nelišila od té české: média tlumočila vládní nařízení, tzn. očkujeme, očkujeme, očkujeme, včetně lockdownů a omezování osobních kontaktů. Jakmile někdo někde řekl, že se obává, že ty vakcíny nejsou dostatečně otestované, už to byla fake news. Nedávno vyšla v Německu analýza médií, jakým způsobem se zacházelo s hlasy, které vyloženě nepodporovaly oficiální linii. Ta zpráva konstatovala, že nebyla v pořádku, jakým způsobem se k těm kritickým hlasům přistupovalo, všímá si toho, že hlavní média byla monotematická a že spousta lidí byla vyhnána a umístěna do pozic, kde ani oni sami nechtěli být. Nešlo o to, že by neexistovala žádná platforma, na níž by toto mohli říct, ale o to, že byli pozváni do médií, ale pak nedostali možnost hájit tam svůj postoj v důstojných podmínkách. Uvedu příklad. V Německu mají slavnou talk show Hart, aber fair a v jednom dílu řešili povinné očkování. Pozvali si čtyři lidi, kteří hájili povinné očkování, a pak takovou drzou filozofku, která tvrdila, že je to problém. Devadesát minut na ni hosté, včetně moderátora, útočili stylem, který ji morálně shazoval. Nakonec se přitom ukázalo, že povinné očkování je v případě těchto vakcín skutečně neprůchozí, takže ona měla na nějaké rovině pravdu. Dnes se tato „show“ zmiňuje jako příklad toho, jak se s lidmi v médiích mluvit nemá. Jasně, na jednom příkladu nelze postavit argument. Ale zkrátka se mi zdá, že tyhle konkrétní problémy máme.

Balšínek: Jindřichu, ty vnímáš nějaké problémy se zakazováním. Existuje ten problém?

Šídlo: Existuje. My jsme tady zažili zcela bezprecedentní záležitost, kdy soukromá firma na základě konzultace s vládou vypnula některé servery, které jsou většinou šílené nebo blbé nebo zčásti navedené. Ale vypnulo se to bez jakékoli opory v zákoně. Technologie předběhly zákon. Stát musí mít nějakou možnost v takové situaci reagovat. A způsob, jak se to stalo, byl velmi problematický. Na Slovensku si na to alespoň udělali rychle zákon. Některá slova jako fake news či dezinformátor svým nadužíváním ztrácejí význam. Když vidím slovo dezinformátor, už to přestávám vnímat. Ne že by nic takového neexistovalo, naopak, my žijeme v informační válce, kde se používají cílené dezinformace, ale jestli tím budeme nazývat každého magora nebo názorového odpůrce, tím jsme si vyčerpali jeden pojem. Ale, když jsme mluvili o tom covidu. Kolegyně Matějčková má asi pravdu, na druhou stranu bych z toho nevyvozoval žádné velké závěry. Doufám, že budu mít pravdu, protože tohle byla skutečně naprosto bezprecedentní situace v životě novinářů, kdy měli strach o sebe, o svoje rodiče, příbuzné, takže to rozhodování zvlášť v první fázi bylo tomu hodně podřízené. Všichni jsme seděli doma, zděšení. Dívali jsme se, jak jsou na ulicích italských měst mrazicí vozy, báli jsme se jít nakoupit do Tesca. Ale co je důležité, myslím, že editoriální rozhodování bylo v situaci, jakou česká, nebo tedy světová žurnalistika nezažila.

Balšínek: V té věci bych viděl jiný problém. Na počáteční atmosféře strachu z neznámé nemoci se asi shodneme, ale to určitě nebyl důvod, zvlášť když už o covidu nějaké informace byly, nedávat prostor oponentním názorům, proti povinnému očkování, proti lockdownům. Co je ale horší, že ani po dvou letech, kdy o té nemoci a očkování víme mnohem více, jsou ti oponenti stále označkovaní, nikdo jim ani s odstupem času nedal za pravdu. Součástí lidského poznání a rozvoje lidské společnosti je, že je schopná revidovat svůj názor a poučit se z nějaké situace. Názor na covid se stal pro spoustu lidí otázkou víry a ani při vědomí nových informací, které o tom jsou, nejsou ochotni ten názor změnit. Twitter před několika dny stanovisko dánského ministerstva zdravotnictví, které očkování doporučuje jen vybraným skupinám a dětem jen ve výjimečných případech, označil jako dezinformační zprávu. Poučení, že to vůbec nemáme za sebou, souvisí s úrovní společenské debaty, která se vyznačuje dogmaty a nálepkami. Vnímáte ten posun?

Matějčková: Já si myslím, že je na diskusích na sociálních sítích patrné, jak je pro nás náročné snést člověka, který si myslí něco jiného než já. Je intelektuální výkon nepodlehnout tomuto diskomfortu a nechat toho druhého prostě být. Když to budeme takhle nezvládat, asi vážně hrozí, že se tu i při drobnější krizi pomlátíme. Jiná strana toho je, že tímto způsobem zhloupneme, protože se spolu nebavíme a nenutíme ani sebe sama, abychom formulovali argumenty. Novinářů si mimochodem vážím, během covidu měli strašně těžkou práci a vůbec se nedivím tomu, jaký byl mediální obraz covidu. Sama svůj postoj ke covidu stále přehodnocuji. Ale myslím si, že je nebezpečné neudělat tu reflexi. V Německu aspoň probíhá nějaká debata o tom, co jsme si všichni udělali a že si máme co odpouštět. Ale zdá se mi, že u nás reflexe médií neprobíhá. Říct si, že to bylo nevyhnutelné a báli jsme se, a více nic, to mi připadá málo. Existuje totiž riziko, že způsob, jak se zacházelo s disentními hlasy a jak se mluvilo s občany, se přenese do další krize. A to mi tedy připadá nebezpečné.

Celý Salon o médiích Komu věřit? si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME. Nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.