Král na rozpálené střeše. Půlstoletí od vzniku Hrabalova mistrovského díla

KOMENTÁŘ

Král na rozpálené střeše. Půlstoletí od vzniku Hrabalova mistrovského díla
Jeden z největších českých spisovatelů 20. století Bohumil Hrabal. Wikimedia commons. Foto: Hana Hamplova – Vlastní dílo
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Horké léto před padesáti lety, prudké slunce rozpaluje psací stroj jednoho spisovatele tak, že se několikrát za minutu zakusuje a koktá. A ten spisovatel, nemoha hleděti na oslnivé bílé čtvrtky papíru, píše celé horké dny na verandě své chaty v Kersku. Píše ve světelném opojení automatickou metodou, takže na řádky, které rychle přibývají, skoro nevidí, jenže on nejen píše, ale on je průtočné médium, které se nemusí rozmýšlet a hledat, protože cosi v něm ví jistě, že to chce ven a že to ven musí a že forma, kterou to na sebe vezme, je už vlastně hotová a daná.

Ten text, který za těch osmnáct letních dní vznikne, se stane legendou už brzy poté, co je dopsán. Protože to je text, který každý, kdo jen trochu zavadil o hodnoty české literatury, zná, a mnozí jej milují a čtou opakovaně a považují za velký tragikomický román o českém údělu, ale zároveň také o lásce a osudu a vině a odplatě a pokání, ale také o profesi pinglovství a hospodství, kterou ten spisovatel důvěrně znal od dětství, protože jezdil se svým otcem po hospodách a pak v hospodě kus života prožil, ale znal i restaurace, neboť v jedné nejlepších pražských restaurací pracovala jeho manželka Pipsi, a znal se s mnoha hospodskými a číšníky a hoteliéry, takže mohl, a zcela právem, ten román nazvat Obsluhoval jsem anglického krále.

 

Je to tedy padesát let od jeho vzniku, což snad stojí za připomenutí. Začínala normalizace, vlastně už natvrdo běžela, Hrabalovi bylo sedmapadesát, byl na vrcholu sil, ale zároveň právě „spisovatelem v likvidaci“, jak říkal. Dvě čerstvě vydané knihy – Domácí úkoly Poupata – byly skartovány, jiné byly vyřazeny z knihoven, smlouvy na vydání nových byly zrušeny. Byl králem české literatury, ale věděl, že si v příštích letech v téhle zemi neškrtne. Hrabal dosáhl všeho, co chtěl, ale ocitl se uprostřed prázdnoty, bez závazků a větších očekávání, v bodu nula, který může být zároveň okamžikem zážehu a nového začátku.

A tak v něm pomalu dozrává látka, jež se v něm štosuje po léta, ale tentokrát to není látka, která je z jeho osobního nebo rodinného života, ale je to látka někoho cizího, kterého ale pečlivě vyslechl, pana Vaníčka, starého maličkého pingla, který na stará kolena ještě šlapal v hotelu Modrá hvězda v Sadské. A tam si tento pan Vaníček vodfáčoval zbědované nohy a začal vyprávět, jak byl pingl u Rozkošných v Čáslavi a jak vydělával, aby si mohl dovolit slečnu v podniku… a jak to vyprávěl, v hlavě spisovatelově, který si raději říkal zapisovatel, se to začalo točit a rotovat a najednou ten příběh dostával velkou rotaci a začal přitahovat jiné příběhy, které ten zapisovatel slyšel, a k tomu se přidávaly jiné a i vlastní příběhy, takže toho byl brzy plný a to už je ta situace, kdy nezbývá než sednout a začít psát – a tak ten zapisovatel, kterému se to točilo v hlavě a chňapalo jedno po druhém, během osmnácti dnů rychlostí šest stránek za hodinu napsal tu knihu, která překoná bídu poměrů a zůstane zářit a těšit a dojímat a bavit jako zázrak uprostřed té nezázračné doby v nezázračné zemi.

Od toho zázraku tedy uplynulo padesát let. Někdy v těchhle horkých dnech…

 

×

Podobné články