Kopyta satyrů vykopávají drny

FEJETON

Kopyta satyrů vykopávají drny
Oddný Eir v Bratislavě Foto: Jan Burian
1
Komentáře
Jan Burian
Sdílet:

V Brně, v Ostravě, v Košicích a v Bratislavě pořádají Měsíc autorského čtení. Letos přiletělo na třicet islandských spisovatelů a dělili se o vystoupení pokaždé s českým nebo slovenským kolegou. Já jsem byl přidělen k Oddný Eir, která tu předčítala ukázku z knihy o tom, jak chtěla mít dítě a nemohla otěhotnět. Když už se vzdala veškerých nadějí a odevzdala knihu do vydavatelství, bylo jí pětačtyřicet. Brzy nato se všechno změnilo – porodila synka Aevara. Teď mu bude šest a přiletěl s ní jako její garde.

Poprvé jsme se letmo setkali v Brně v Huse na provázku, každý z nás tam měl pro sebe asi hodinu na jevišti. Četli jsme, odpovídali na otázky, a já jsem byl navíc vyzván, abych zahrál pár písní. Druhý den, v Ostravě už jsme byli na jevišti spolu, a tak jsem si také mohl poslechnout ukázku z její knihy. Četla islandsky. Na plátně promítali české titulky. Bylo to nepohodlné, ale i tak jsem okamžitě propadl jejímu kouzlu. Navzdory všem módním „-ismům“ vypsala takto svou představu mužů, kteří ji mohou zajímat: „Nadčasoví drsňáci nejsou závislí na mámině polibcích, tátově ocenění, řádu na prsou (…) Potřebují se držet při zemi a zároveň mimo ni, kotníky ušpiněné hlínou, kopyta satyrů vykopávají drny, tak moc baží po životě, ale hlavu mají moudrou, napojenou na koloběh přírody, Měsíce, spravedlnost nebes.“

Kdy jsem naposledy četl něco tak zářivého?

„Úkolem současného spisovatele je nepřidávat se jen tak na žádnou stranu, ale spíš rozmělňovat a drobit různé černobílé názory na svět a ukazovat, že jednoduchá řešení moc nefungují.“ Tak odpověděla na otázku z publika.

Druhý den dopoledne už jsme cestovali spolu a tak jsme se zakecali v nádražní kavárně, že nám ujel zpožděný rychlík do Košic. Zázrakem se nám povedlo sehnat tři úplně poslední lístky na ten další a já jsem pak cestoval v dětském kupé s chlapíkem v tričku s nápisem TÁTA a dvěma malými raubíři k neutišení. Napsal jsem Oddný do druhého vagonu textovku: „Jak to jde?“ A ona odvětila: „Dobře, já si čtu a Aevar tady v kupé tančí.“ Většinou se ovšem její syn choval jako dospělý, zatímco my s Oddný jsme se občas bavili jako děti.

V Košicích jsme se sotva ohřáli. Četli a zpívali jsme asi pro dvacet lačných diváků v místní renomované knihovně a hned další den ráno nás čekala cesta do Bratislavy. Za pět hodin v narvaném vagoně druhé třídy bylo dost času probrat společné známé na Islandu, rozmělnit spoustu různých černobílých názorů i mluvit o osobních věcech, jako bychom se znali bůhvíjak dlouho. Jen jsem se nějak zapomněl zeptat Oddný, jak to vlastně bylo, když spolupracovala na dvou albech s Björk, nejslavnější Islanďankou všech dob. Na to se jí ale stejně ptají všichni.

„Proč na vás mluvím anglicky, když jsem Čech?“ zeptal jsem se na druhý den ráno recepčního v bratislavském hotelu. Decentně se zasmál a mě napadlo – To mám z toho vlaku!

Čtyřdenní islandsko-česká železniční show skončila. Vyrazil jsem na bratislavské nádraží nezmeškat poslední opožděný rychlík a Oddný mi na památku věnovala české vydání své knihy Láska v troskách, za kterou dostala Cenu Evropské unie. Celé dvě stránky z ní počmárala dlouhým věnováním.

A já abych se teď snažil stát se na stará kolena nadčasovým drsňákem…

Sdílet:

Hlavní zprávy

×

Podobné články