Boj o zrno

KOMENTÁŘ

Boj o zrno
Do budoucna budeme muset začít uvažovat o potravinách jako o nové ropě Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Bylo nebylo, za časů ustrnulé normalizace, kdy ještě obrys naší vlasti na mapě vypadal o dost jinak, každé léto vypukla takzvaná bitva o zrno, někdy též zvaná „žňová ofenziva“. Pod těmito militaristickými pojmy, importovanými ze Sovětského svazu, se rozumělo to, že masmédia byla plná reportáží o hrdinných zemědělcích sklízejících rekordní úrodu pro potěchu socialistických národů, zlé Wall Street navzdory. Každý politický systém má svoje fetiše a jedním z těch komunistických fetišů bylo heslo, že dělníci a rolníci musejí mít vždycky chleba dost. Chleba, ocel a uhlí, to byly důležité komodity.

Po roce 1989 se na toto téma vděčně zapomnělo a bitvu o zrno vystřídaly v televizi vraždy, politické hádky a roztomilá zvířátka na závěr. Máloco jsme přestali tak kompletně vnímat jako zemědělství. Jídla bylo dost, a to nejen u nás; čím bohatší země, tím pravděpodobnější je, že skutečným zdravotním problémem tamního obyvatelstva je obezita, a ne hlad. Zemědělství a produkce potravin byly prostě něco, co se dělo jaksi samo, mimo naši pozornost a čemu se věnovala jen mizivá hrstka lidí. Na plný úvazek pracuje dnes v ČR v zemědělství méně než sto tisíc lidí.

 

Rusko-ukrajinská válka nám teď téma zemědělství a potravin zase tak trochu „strká pod nos“. Turci zadržují ruskou loď vezoucí obilí, které mělo být ukradeno na Ukrajině; podezření je všeobecné, ale prokázat to bude asi oříšek. Miny v Černém moři ohrožují vývoz pšenice do zbytku světa. Zemní plyn, důležitá surovina pro výrobu hnojiva, se stal nedostatkovým zbožím. A to všechno ve světě, kde lidstvo brzy překročí osmimiliardovou hranici a kde se řada států, které dřív patřily k vývozcům potravin, stala závislými na dovozu – nejčastěji kvůli neúměrnému růstu populace. Potraviny dnes dováží Egypt i Irák, dvě země, kde se před mnoha tisíci lety zemědělství zrodilo a které bývaly požehnány hojnou úrodou. A celou tuto křehkou balanci udržuje několik silných exportérů jako Spojené státy (kukuřice, pšenice) nebo Thajsko (rýže), jejichž potravinami si plní břicho nemalá část lidstva.

To znamená, že do budoucna budeme muset začít uvažovat o potravinách jako o nové ropě: strategickém odvětví, u kterého nelze vždycky spoléhat na to, že chybějící část se doveze z ciziny. Hladovějších a zoufalejších kupců bude na trhu dost a možná nás budou schopni i přeplatit. Máme aspoň určité štěstí v tom, že Česká republika disponuje dobrou půdou, silnou zemědělskou tradicí a dostatečnou průmyslovou základnou k tomu, aby dnešní zemědělství – které je víc vědou než řemeslem – zvládala provozovat i doma. To jsou výhody, které nám nikdo nevezme.

Ale neměli bychom si komplikovat situaci sami, což znamená hlavně to, dávat pozor, jak zacházíme s vodou a půdou. Při pohledu na úrodné Polabí a středomoravské úvaly, čím dál více zastavěné všelijakými sklady a montovnami, které by stejně tak dobře mohly stát na brownfieldech po starých továrnách, se mi dělá trochu úzko. Dokonce i v mé rodné Ostravě, kde je opuštěných fabrik habaděj – celé kilometry čtvereční –, postavili před patnácti lety průmyslovou zónu v Hrabové na zemědělské půdě, protože to bylo levnější než čistit staré zátěže po těžkém průmyslu.

Toto by naši předkové považovali za bláznovství.

×

Podobné články