Ceny paměti národa získali Miroslav Hampl a lidé z okolních zemí

Ceny Paměti národa, kterými obecně prospěšná společnost Post Bellum oceňuje účastníky zlomových momentů minulého století, letos putují do sousedních postkomunistických zemí. Ocenění získal také Miroslav Hampl, jenž pomáhal jako mladík vězňům v uranových dolech. U příležitosti 30. výročí sametové revoluce převzal dnes na slavnostním večeru v Národním divadle ocenění i polský disident a bývalý lídr hnutí Solidarita Wladyslaw Frasyniuk.

Ceny pro maďarského politického vězně László Regéczy-Nagye a německého politického vězně Dietricha Kocha převzali jejich příbuzní. Stejně tak převzali příbuzní ocenění pro slovenskou herečku Dalmu Špitzerovou, která přežila holokaust a účastnila se Slovenského národního povstání.

Sedmaosmdesátiletý Hampl ČTK a Českému rozhlasu řekl, že nelituje pomoci svým spoluvězňům v 50. letech. "Jak jsem byl spokojený s tím, co jsem udělal v životě, a hlavně, že jsem pomohl politickým vězňům a jejich rodinám, tak to pro mne znamená moc," uvedl k dnešnímu ocenění. Lidem, kteří dnes a v sobotu přišli do centra Prahy oslavit 30. výročí sametové revoluce drží palce. "Držím jim palce, aby se to podařilo tak, jak se to podařilo před třiceti lety," řekl.

Post Bellum předává ocenění od roku 2010. Kandidáty na ocenění vybírají historici a badatelé z příběhů uložených ve veřejně přístupné internetové sbírce Paměť národa, kterou založilo Post Bellum v roce 2001. Mezi laureáty jsou váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři, přeživší holokaustu, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergroundu, skauti, příslušníci církví a mnozí další.

Wladyslaw Frasyniuk (1954) stál u zrodu Solidarity ve Vratislavi, která se připojila ke stávkujícím v Gdaňských loděnicích hned v srpnu 1980. Po vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 se ukrýval, po zadržení poté putoval do vězení. V únoru 1989 byl při jednáních u kulatého stolu, která skončila legalizací Solidarity a vyhlášením polosvobodných voleb na 4. června 1989. Ve svobodném Polsku Frasyniuk založil přepravní firmu, angažoval se v komunální politice ve Vratislavi a byl poslancem.

László Regéczy-Nagy (1925) riskoval život, když společně s přítelem, pozdějším maďarským prezidentem Árpádem Gönczem, propašoval na Západ poslední prohlášení revolučního předsedy vlády Imreho Nagye, který byl v roce 1958 popraven. Na Západ propašoval také spisy Istvána Bibóa, ministra revoluční vlády a politologa, s nímž byl v roce 1957 odsouzen na 15 let do vězení. Na svobodu se dostal po šesti letech díky intervenci generálního tajemníka OSN. Po propuštění v roce 1963 pracoval jako pomocný dělník, později jako překladatel.

Dietrich Koch (1937) protestoval v roce 1968 proti demolici gotického chrámu sv. Pavla v Lipsku. Tři dny před odstřelem ho poprvé zatkla východoněmecká tajná policie Stasi, následovalo propuštění z práce. O měsíc později pomohl disidentům v Lipsku rozvinout plakát vyzývající k obnově kostela během závěrečného ceremoniálu Mezinárodní soutěže J. S. Bacha, který přenášela televize. Během třiadvacetiměsíční vazby čelil Koch krutému nátlaku Stasi, aby udal spolupracovníky a podepsal spolupráci. Jako jeden z mála v NDR odolal a byl odsouzen ke dvěma a půl letům vězení s následným umístěním na psychiatrii.

Dalma Špitzerová (1925), která se narodila na Slovensku, unikla holokaustu. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se připojila k povstalcům. Po jeho potlačení odešla s partyzánskou jednotkou do hor, kde zůstala až do osvobození. Po válce se stala divadelní herečkou, po zrušení legendárního Tatrakabaretu v roce 1970 pracovala jako asistentka režie ve Slovenské televizi.

Miroslav Hampl (1932) nastoupil jako devatenáctiletý mladík v květnu 1952 do jáchymovských uranových dolů, aby si odpracoval roční brigádu v těžkém průmyslu. S mnohými politickými vězni se spřátelil. Doručoval jim dopisy, balíčky či teplé prádlo. Jednomu z nich pomohl na svobodu - na důl pronesl civilní šaty a převlečeného politického vězně provedl přes bránu. Jemu se útěk na Západ nepodařil - udal ho kamarád a on putoval na tři roky do lágru Ležnice v Horním Slavkově.