Abeceda polsko-českých (ne)dorozumění

Neplodná aliance. Takto se jmenoval asi před dekádou vydaný sborník o česko-polských vztazích. Pokud by se dalo ukázat na nejhorší prokletí těchto vztahů, bylo by to přesvědčení, že „vše je v pořádku“ (takže není třeba nic řešit) a „máme přece tolik společného“ (proto nemá smysl se nějak snažit o vzájemné poznávání). Mementem praxe těchto vztahů pak může být třeba stále neexistující železniční a dálniční spojení mezi dvěma největšími městy dávných zemí Koruny české – Prahou a Vratislaví.

V posledních dvou měsících polsko-české vztahy najednou nabraly na intenzitě a získaly v očích veřejnosti význam a obsah, jaký si zaslouží. Jak ukazují texty sesbírané v této příloze, mohou být Praha a Varšava jedním z motorů širší regionální spolupráce s naprosto jasnými a nutnými úkoly: 1) bojovat za posílení bezpečnosti – té vojenské (čti: udržet přítomnost USA na východním křídle NATO) a té energetické (čti: společnými silami se zbavit závislosti na Rusku); 2) bojovat za inkluzivní EU, která otevře jasnou perspektivu zemím východního a jihovýchodního evropského pomezí, z nichž řada za to platí už nyní vlastní krví; 3) bojovat proti tomu, aby směřování evropského projektu uzurpovaly radikální ideologické proudy, a to tím, že využijeme společnou zkušenost zemí, které zakusily půl století života v područí dvou totalitních ideologií.

Následující řádky jsou pokusem o vyjmenování formou neúplné, nevědecké a subjektivní abecedy několika klíčových překážek, které zatěžují české vnímání Polska a které na této misi mohou překážet.

B jako bezpečnost – zatímco většina EU uvěřila v liberální „konec dějin“, Polsko nezapomnělo nikdy na to, že za jeho východními hranicemi číhá starý svět, v němž silnější požírá slabšího. A že naše spokojená existence závisí na tom, že někdo je ve střehu a drží stráž. Pohoršené reakce, které prošly Evropou včetně Česka na nesmyslně přísný přístup Polska k hybridnímu útoku pomocí živých štítů, tedy umělé uprchlické vlně vyvolané na hranici s Běloruskem na podzim 2021, ukazují na percepční bariéru, která je přímo úměrná vzdálenosti od této hranice. Dovedeme si vůbec představit, jak odlišná by byla vnitřní situace v Polsku v okamžiku, kdy koncem února začala opravdová humanitární krize, pokud by ustoupilo dřívějšímu vydírání ze strany Lukašenka/Putina?

D jako dezinformace; mohlo by se říct také „I jako ignorance“ nebo „S jako stereotyp“. Nemluvím zde o skryté agresi ruských trollů, ale o míře zkreslování obrazu Polska ve veřejné debatě, jež pak negativně ovlivňuje vzájemné vztahy. Jak jsem již zmínil v úvodu, mýtus toho, že „si přece rozumíme“, má za následek vrstvení často neuvěřitelně pomýlených stereotypů, jejichž životnost je téměř nekonečná. Selekce zpráv z Polska v českých médiích se často omezuje na reprodukování toho, co zapadá do stereotypu bigotních katolíků, jejichž posláním je otrávit Čechy zkaženým jídlem. Každá diskuse o Polsku pak musí začínat otravným seškrabáváním tohoto nánosu. Většinou za tento přístup může obyčejná lenost. Často jde o nepochopení mechanismů polarizované polské debaty, kde se nelze nikdy spoléhat na jeden zdroj informací. Někdy se ale skutečně není možné ubránit dojmu cílené dezinformace. Prvenství zde má nepochybně portál Novinky.cz, jehož zpravodaj Pavol Minárik znechucuje Čechům Polsko už od roku 1981 (kdy vyrazil do Polska jako zpravodaj Rudého práva), a to stále podle stejných not a se stejně volným přístupem k faktům, který dovoluje šířit zvláštní smyšlené informace o tom, že v Polsku nesmějí homosexuálové do veřejných parků a žačky musejí nosit sukně ke kotníkům…

K jako konzervatismus a katolicismus – hlavním zdrojem výše zmíněného stereotypu je český mýtus polského nábožensky motivovaného konzervatismu. K tomu by se dalo říct, že Polsko je země s největším počtem praktikujících věřících v Evropě. Nicméně podle mnoha ukazatelů, které v naší části světa definují opozici, konzervativně-progresivní společnost se ocitá podstatně dále od konzervativní části osy než ta česká: míra pracovní mobility, míra ženské emancipace (podíl žen ve vedoucích funkcích, podíl podnikatelek), rychlost přijímání „západních“ kulturních, gastronomických a jiných trendů. A nejde o výsledek rozdílů typu „liberální velkoměstské Polsko versus zpátečnický venkov“. Tyto rysy prostupují celou společností bez rozdílu, zda jde o kosmopolitní Varšavu, či katolický venkov u Řešova. Zakořeněnost a kontinuita charakteristické pro místní českou společnost, která je základem organického konzervatismu, je v Polsku kvůli bouřlivým dějinám a mnohem dravější podobě ekonomické transformace vzácná komodita. Nemění to nic na faktu, že Polsko je země s nejsilnější přítomností katolíků ve veřejném mínění, a tedy i se silnou reprezentací křesťanského, nikoli postliberálního pojetí kulturních a etických témat. Toto se však opět neshoduje s typickými českými představami o Polsku. Obraz chamtivých a proradných prelátů z české tradice od obrozenců až k Nejedlému je přímým opakem role církve v polských dějinách, kde platilo nikoli trůn s oltářem, ale „my“ – s oporou v církvi – proti trůnu. Když hledat původce některých kontroverzních právních úprav, hledejme je v angažované veřejnosti, nikoli v nedělních kázáních…

N jako nespravedlnost – o změnách v Polsku po roce 2015 se občas referuje i v kategoriích nějaké nevysvětlitelné katastrofy. Ve skutečnosti stojí za to použít stále častější pojem deficitu spravedlnosti, jenž se používá v tranzitologii – analýze politické a ekonomické transformace. Neodsouzení zločinů komunismu, kooptace komunistického establishmentu do nové demokratické elity, ať už v politice, justici, či médiích, v kontrastu s obrovskými oběťmi, které museli přinášet „pěšáci“ boje za svobodu semletí mechanismy ekonomické transformace. Nespravedlnost ekonomického systému, který vytvořil generaci, v níž alternativou byla emigrace nebo práce v rámci švarcsystému. Nespravedlnost „západního způsobu vyprávění“ o dějinách střední Evropy, v němž „jaltskou zradu“ střídá poučování z pohledu Západu „nezralých demokracií“. Tyto jednotlivé „nespravedlnosti“ nakonec vygenerovaly, navzdory úspěchu Polska měřenému v absolutních číslech, výraznější touhu po změně.

R jako region – česká veřejná debata o regionální spolupráci je nezdravě zafixovaná na otázce V4, kterou buď naplňuje přehnanými očekáváními, nebo naopak přehnaně démonizuje její negativní vliv na Česko. I průzkumy ukazují, že pro českou veřejnost je V4 mnohem významnějším referenčním bodem než pro polskou. V polském vnímání je V4 důležitá jako první, nejprověřenější a nejstabilnější nástroj něčeho širšího – budování spolupráce a vzájemných vazeb menších států středovýchodní Evropy umístěných mezi dvěma mocnostmi – Německem a Ruskem – a sdílejících podobné zkušenosti a hrozby. Tato spolupráce má mnoho podob – od vojenské v rámci Bukurešťské devítky přes infrastrukturní podobu v rámci Trojmoří, anebo aktuálně velmi aktivní Lublinský trojúhelník Polska, Litvy a Ukrajiny. Neliší se podstata, kterou je hledání cesty ven z pasti věčné periferiality regionu a posílení hlasů jednotlivých států tím, že budou hovořit na stejné platformě. A v důsledku i cesta k bytí subjektem, nikoli objektem dějin.

S jako svoboda i stát – české vnímání polského vztahu k vlasti osciluje mezi „Poláci jsou hrdý národ“ a „Poláci jsou nacionalisté“. Různá míra veřejné kolektivní úcty k národním symbolům či hrdinům nepochybně Čechy a Poláky odlišuje. Je však potřeba myslet na klíčový rozdíl: vlastní stát, v němž si vládneme sami, a svoboda jednotlivce jsou v polském pojetí naprosto propojené. Nesdílíme zkušenosti relativně svobodné existence v nadnárodních celcích, jako byla Svatá říše římská a soustátí Habsburků, nicméně stále v hranicích Českého království. Habsburkové nosili korunu svatého Václava, po třetím dělení Polska nařídil pruský král polské korunovační klenoty nejdříve ukrýt a poté přetavit v mince, aby po Polsku nezbyla ani stopa. Odtud všeobecné ztotožnění národní nezávislosti a základní svobody jednotlivce, které podmiňuje i vypjatější a emotivnější vztah k vlastnímu společenství, jenž i dnes může mít vliv na asertivnější chování v rámci EU.

V jako Východ – Polsko a Česko se poprvé ocitly ve společném středoevropském prostoru při zrodu našich států ve středověku a podruhé až po roce 1945. Zatímco se české země vyvíjely v symbióze s německy mluvícím prostorem, Polsko od konce středověku mířilo směrem na Východ a svůj osud spojilo spíš s předky dnešních Litevců, Bělorusů a Ukrajinců. Tam je dosud jak těžiště polské kultury, tak vlastní identity. Mešity polských Tatarů či orientální půvab památek po významných komunitách Arménů nebo etnika Karaimů mají Poláci společně s různými básněmi a písněmi o ukrajinské stepi stále pod kůží. Navíc – a to je zřejmě nejzajímavější změna mentality v našem regionu v posledních dekádách – jsou Poláci a následně i Litevci a nyní svobodní Bělorusové a Ukrajinci stále ochotnější vystoupit ze svých národních narativů směrem k většímu pochopení společného kulturního dědictví. Je to reakce na „návrat“ společného nepřítele, ale může být také podnětem k novým začátkům. Zde – tedy v pocitu společného osudu, nejen ve strachu a geopolitice – hledejme důvod, proč v Polsku nyní neexistují jiná témata než usilovná snaha o vítězství nad moskevským impériem, která se prolíná i všemi předchozími texty.

Čtěte česko-polský speciál Týdeníku Echo ZDE.

Článek vychází v rámci projektu Na společně cestě. Česko-polský speciál, který vychází ve spolupráci s revue Wszystko Co Najważniejsze a Polským institutem v Praze. Texty si můžete přečíst v tištěném Týdeníku Echo číslo 19 a také na Echo24.cz a wszystkoconajwazniejsze.pl.