Drží civilisty v zimě, bez elektřiny a vody. Kradou jim i teplé oblečení, popisuje studentka okupaci

VÁLKA NA UKRAJINĚ

Drží civilisty v zimě, bez elektřiny a vody. Kradou jim i teplé oblečení, popisuje studentka okupaciROZHOVOR
Snímek na zničenou budovu po ruském ostřelování Foto: Unian
1
Domov
Ladislav Šustr
Sdílet:

Rusové se na okupovaných územích Ukrajiny neštítí ničeho. Kradou mobily, peníze, ale také i teplé oblečení. Takové zážitky popisuje studentka Jaroslava, které se s částí rodiny podařilo odjet z válečné Ukrajiny. Ta v České republice studuje několik let a má zde svou práci. Na Ukrajinu odjela před ruskou invazí po zkouškách ve škole. V rozhovoru pro Echo24 říká, že cesta byla naplánovaná až v posledních dnech kvůli informacím o sílící armádě na hranicích s Běloruskem.

V rozhovoru z 3. března jste popisovala, jak probíhal život ve městě Brovary, které se nachází jen kousek od Kyjeva. Co se odehrávalo v dalších dnech?

I další dny jsme zůstaly ve městě. Neustále se ale ozbrojené střety blížily. Konflikty byly například v okolních menších městech jako Velyka Dymerka nebo Bohdanivka. Tam například lidé museli být schovaní v krytech celý týden bez vody a jídla a nesměli vycházet. Stále se to tedy přibližovalo, a proto jsme se okolo 17. března rozhodly s mamkou a sestrou, že musíme odjet na západ. Na jeden den jsme se vrátily do našeho původního bytu v Kyjevě, sbalily jsme si věci a vyjely jsme do města Obuchov. To se nachází pod Kyjevem a nyní tam také probíhají konflikty. Tam jsme přespaly a počkaly na známého, který dobrovolně převáží ostatní z nebezpečných míst na západní Ukrajinu.

Jinou možnost jsme neměly, protože v západní části jsou silnice stále ostřelovány. Známý už některé lidi ve svém autě převážel, tak jsme vyrazily za ním. Bylo to ale hrozné, protože každých 15 minut se nacházely checkpointy, kterým říkáme block posty. Na nich probíhala kontrola od ozbrojenců, kteří chtěli vidět doklady a pokládali několik otázek. Například odkud jsme, kam jedeme, proč zrovna na to místo a proč zrovna v této době, a ne dříve. Cesta, která mohla trvat 2 hodiny, tak trvala 6 hodin.

Rozhodli jste se tedy, že budete pokračovat do Polska?

Moje maminka nejdříve nechtěla, protože stále pracuje online a musí komunikovat s velkým množství lidí. To je z Polska značně ztížené. Snažily jsme se proto najít byt například ve městech Černovice, Chmelnyckyj nebo Lvov. Nejde sehnat ale ani stará chalupa bez elektřiny a bez vody. Cesta tedy probíhala tak, že mamka řídila a já jsem obvolávala asi 60 čísel z různých inzerátů, jestli někde mají volný pokoj, chalupu, chatu, byt, prostě cokoliv. Všechno bylo obsazené nebo už nebylo v nabídce. Naše babička navíc bydlí ve městě Černigov. To je místo, odkud pocházíme. V současné době je to jedno z nejnebezpečnějších měst. Za ní jsme nemohly jet. Našly jsme ale člověka, který ji za peníze dostal odtamtud pryč.

Hledaly jsme tedy dál místo a bohužel jsem na Ukrajině nic nenašla. Přespávaly jsme ve městě Lvov u známých, kde jsme zůstaly přes noc. Na mé narozeniny jsme vyjely směrem na Polsko a našly jsme ubytování pro mamku, sestru a babičku.

Na hranicích jste musely čekat dlouho?

Nebylo to dlouhé. Jely jsme přes hranici Rava-Ruska kde jsme ve frontě čekaly asi dvě hodiny. Z polské strany se čeká asi maximálně 40 minut.

Když jste se dostaly do Polska, dá se hovořit o nějaké úlevě nebo podobných pocitech?

Bylo to hrozně divné. Na jednu stranu jsem si vydechla, že konečně jsme v bezpečí. Při odjezdu jsem totiž četla zprávy, jak se směrem na hranice blíží běloruské jednotky. Nikdo nevěděl, kdy zaútočí. I proto jsme se snažily vyjet co nejdřív, protože byla hrozba dalších útoků a nyní zejména na západní Ukrajině.

Byla to tedy úleva, ale spousta příbuzných je stále na Ukrajině. Můj táta je například v malé vesničce, kam přišla ruská vojska. Už jsou tam tři týdny a po celou dobu sedí v krytu. Už jim dochází jídlo. Rusové jim navíc vzali všechny věci a teplé oblečení. Tátovi se podařilo schovat jeden telefon a každý den mi volá s tím, že jsou v pořádku. Spolu se čtrnácti dalšími jsou však již třetí den v krytu a mohou vycházet maximálně ven na záchod. Stále je však sledují. Dá se tak říci, že jsou ve skutečné okupaci.

Jak se k nim Rusové chovají?

První den velmi nadávali. Vzali jim všechny peníze, mobilní telefony i řetízky. Také teplé oblečení, deky, ponožky a polštáře. Táta mi říkal, že po sobě zanechali obrovský nepořádek, kdy je všechno vyházené ze skříní a z polic. Hledali prý všechno. Tedy powerbanky nebo nabíječky. Od druhého a třetího dne se měli zklidnit a táta se s nimi měl začít bavit. Prosil je, aby je pustili, protože v krytu jsou i děti a senioři. Dole je navíc okolo minus dvou tří stupňů. Z potravin mají už pouze brambory. Elektřinu ani vodu nemají.

Stále ale říká, že se snaží nepodléhat panice. Nedovolí jim jít ani pěšky do vedlejší vesnice. Ruští vojáci totiž mají prý rozkazy, že nesmí žádní civilisté nikam odejít. Používají je totiž jako živé štíty.

Jak se nyní po té cestě z Ukrajiny cítíte?

Převládá ve mně smutek, že jsme musely Ukrajinu opustit. V každém městě jsou nyní sirény a hrozí tam nebezpečí. Na západní Ukrajině však jsou lokality, kde zatím žádné bomby nedopadají a nestřílí se tam. Pokud teď na to myslím, tak se mi chtělo odjet do Prahy, protože tady mám domov, kamarády, práci a školu. Pro mámu je to ale hodně těžké a velmi ve svém zaměstnání riskovala. V podstatě teď nemůže pracovat a musela se domluvit s manažerkou, že bude dělat něco jiného. Opravdu jsme chtěly zůstat, máme dost peněz. Bohužel to ale nešlo.

Sdílet:

Hlavní zprávy

×

Podobné články