Rok od otevření Evropy: Jaký ďábel to posedl politiky

Pátého září ráno, chvíli před čtvrtou, dorazily na přechod Hegyeshalom-Nickelsdorf první maďarské autobusy. Uprchlíci vystupují na dálnici ještě v Maďarsku a pěšky začínají proudit do Rakouska. Šéf pohraničníků Manfred Schreiner se je snaží udržet v pruhu pro nákladní auta, aby neblokovali veškerý provoz. Mladí muži se tlačí k přistaveným rakouským autobusům, odstrkují děti a starší příchozí, jako kdyby se chtěli zachránit z potápějící se lodi. Mnozí volají „Germany“.

Chtějí se přes Rakousko dostat do zaslíbené země kancléřky Angely Merkelové, která jim podle všeobecného přesvědčení slíbila azyl. Pohraničníci nemají nejmenší šanci, aby někoho kontrolovali nebo registrovali. „Když jsem viděl proud lidí na silnici, okamžitě mě napadlo: teď je historický okamžik,“ svěřil se později reportérům týdeníku Die Zeit pohraničník Schreiner.

Měl pravdu. Na pondělí připadlo první výročí události, po níž to v Německu ani jinde v Evropě už nikdy nebude stejné jako předtím. Evropské hranice se bez jakékoli zábrany otevřely milionu migrantů z Východu i Jihu. Evropané ztrácejí jistotu a necítí se bezpečně v obcích, kde vyrostli. Rostou obavy z teroru a kriminality. Posilují nacionální a populistická hnutí požadující zrušit Schengen a zavřít národní hranice. Podle rozšířeného názoru je členství v Evropské unii zbytečné a nebezpečné.

Pochod naděje

Události z ranních hodin u Nickelsdorfu měly dlouhou předehru, která objasňuje, co se na maďarsko-rakouské hranici vlastně stalo. Silná uprchlická vlna dorazila na východ Evropské unie počátkem léta a postupovala bez velkých překážek. Její počátky se dají vysledovat v březnu na řecko-makedonské hranici, ještě v červnu však byl ve střední Evropě v zásadě klid. Maďarské úřady zaznamenaly od začátku roku zhruba 60 tisíc cizinců, kteří mířili dál na západ. Pak ale přišel červenec. Evropská pohraniční služba Frontex informovala o 100 tisících migrantech, kteří do Maďarska přišli ilegálně. Proud uprchlíků ze Srbska pokračoval i v srpnu.

Maďarsko je první zemí Evropské unie na balkánské cestě, proto jsou Maďaři podle evropských předpisů povinni registrovat příchozí a přijímat žádosti o azyl. Kdyby je nezaregistrovali, byli by cizinci po přechodu jakékoli vnitřní hranice automaticky odesláni zpět. Uprchlíci měli čekat, jestli si je v Maďarsku nechají, případně jestli se přihlásí jiná země Evropské unie, že část převezme. Migranti očividně zůstat nechtěli a snažili se dostat dál železničními linkami, než byly zrušeny, případně pomocí soukromých dopravců. Žádosti vlády Viktora Orbána, aby se ostatní evropské země a zvláště Němci přihlásili k odpovědnosti za uprchlíky, zůstávaly zpočátku nevyslyšeny. Budapešťská nádraží se plnila, Maďaři se postupně dostávali do kritické situace a Orbán 26. srpna oznámil, že se nedokáže o nepřetržitý proud příchozích postarat.

Dramatický zvrat ovšem nastal už den předtím. Způsobil ho nevinný tweet, který odešel ze Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky. Stálo v něm, že „Dublinské řízení nebude v této chvíli uplatňováno vůči syrským státním příslušníkům“. V překladu z úřední řeči to znamená, že se v Německu budou přijímat žádosti o azyl i od těch syrských uprchlíků, kteří se nezapsali v Maďarsku. Spolkový úřad později vysvětloval, že vlastně šlo jen o interní dokument, který fakticky potvrzoval stávající praxi. Tweet se však podle zjištění týdeníku Der Spiegel rychle rozšířil mezi uprchlíky na Balkáně a důkladně změnil jejich chování.

Celý článek si přečtěte v aktuálním Týdeníku Echo zde.