Pravá příčina kauzy Nagyová
Kdo se zamyslel nad tím, co bylo prapůvodní příčinou kauzy Nagyová? Většina komentářů se soustřeďuje na hodnocení účastníků nebo nově na otázku, co to je sabotáž. Ale kromě konce by nás měl zajímat i začátek. Už jen kvůli tomu, abychom byli schopni odvodit z případu poučení.
Kde tedy leží základní příčina aféry?
Problém nezačal s údajnými telefonáty s politickými podnikateli, ani s údajným sledováním řidiče. Problém Petra Nečase začal už tehdy, kdy připustil, aby šéfkou jeho kanceláře byla jeho tajná milenka. Již tím porušil několik principů, kterými se má veřejná správa řídit, a vše ostatní se odvíjelo od toho.
Veřejná správa se má řídit jistými principy, včetně principu transparentnosti a vyhýbání se konflitům zájmů. Jsou velice dobré důvody, proč mít zákon o svobodném přístupu k informacím, proč konat veřejné tendry transparentně, proč nejednat, když jsem v konfliktu zájmů atd.
Samotné porušení těchto principů neznamená, že dojde k nějakým nepravostem. Když úřad koná utajeně, nemusí nutně konat špatně. Ale poskytne to k nepravostem příležitost. Když úřad nemusí své kroky vysvětlovat, pak stačí, aby úředník podlehl lidské slabosti a už se do nepravostí může pustit bez rizika odhalení.
A přesně toto porušení základních principů vedlo k pádu Petra Nečase. Pokud byla Jana Nagyová jeho milenkou, neměl nikdy připustit, aby mu současně vedla kancelář na Úřadu vlády!
Už pouhý neformální vliv na její odměny znamenal obrovský konflikt zájmů a každý soudný člověk by se mu pečlivě vyhnul. Ne tak Petr Nečas, který si sám může za poskvrnění své pověsti, když praskla pozoruhodně vysoká výše jejích odměn a on se je nepříliš úspěšně snažil obhajovat, popíraje ještě tehdy jejich milenecký vztah.
Kdyby milenku držel dál od svojí premiérské kanceláře, nenastal by problém s odměnami. A také by se snížilo riziko, že se mu uvnitř jeho administrativního aparátu vybuduje alternativní mocenské centrum, které (budeme-li věřit citacím z údajných odposlechů) mělo Petra Nečase pod kontrolou, místo aby předseda vlády měl pod kontrolou svou kancelář.
Kdyby Petr Nečas svůj dlouhodobý vztah poctivě přiznal a Janu Nagyovou nechal najít si místo jinde, mohl být ještě premiér, mohl mít zachovanou čest a s velkou pravděpodobností by ani nebylo co odposlouchávat.
Neporozumění problému Petrem Nečasem ilustruje jeho výrok, že nebyl vydíratelný a že to by veřejně řekl. Přitom ale nic neřekl, dokud měl čas, zůstával v konfliktu zájmů a svůj vztah se pokoušel tajit, čímž se do role vydíratelného sám stavěl. To a jeho emotivní reakce, když se zmíní jméno Jany Nagyové, svědčí o tom, že zřejmě stále neví, kdy a proč sám položil základ svého pádu!
Teď kritizuje tzv. Česku prokurátorskou republiku, místo aby upřímně řekl „zvoral jsem to, a už před lety“. Upřímnost a odvaha k důležitému kroku mu chyběly již dříve a chybějí mu i dnes.
A my si z toho můžeme učinit slíbené poučení:
Vztah jednoho státního úředníka s jinou státní úřednicí začal jako budoirová aférka bez hlubšího významu a jako budoirová aférka bez hlubšího významu mohl i skončit. I předsedové vlád mají milenky a rozvod jednoho politika by blíže zajímal jen stálé čtenáře bulvárních novin.
Jenže stačilo porušit určité principy a pak se to všechno vezlo. Samozřejmě na tom mají lví podíl osobnosti aktérů, že to dospělo až do těchto konců, ale začátek celého pádu vlády lze vysledovat k jednomu prostému porušení zásad, které by snad měly být samozřejmé pro všechny činovníky veřejné správy.
