1

Děti odcházejí z dětských domovů do života. Ale co dál?

NOVÉ

Děti vyrůstající v dětských domovech či pěstounské péči se na prahu dospělosti často ocitají před problémem: Co dál? Ústavní zařízení jim nahrazují nejen rodinu a východu, ale poskytují také nadstandardní materiální zařízení a představu o reálném životě, domnívá se renomovaný psycholog Josef Smrž, metodik sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Ten bude ve čtvrtek také jedním z účastníků debaty na Filozofické fakultě UK, kterou od 16.45 povede Daniela Drtinová.

Setkal jste se ve své praxi „v terénu“ u odcházejících dětí z dětských domovů s tím, že „neví co dál a na koho se obrátit?

Popravdě je těžké na takovou otázku odpovědět. Co zařízení, to jiný přístup a tím pádem i odpověď na otázku, zda děti po ukončení ústavní výchovy vědí co dál. Není to jen totiž o tom, na koho se obrátit, ale o tom, co vlastně dál se svým životem. Ústavní zařízení nahrazuje nejen rodinu a její výchovu, ale často také poskytuje nadstandardní materiální zázemí a představu o reálném životě. Dítě si díky tomu často neumí v reálném světě poradit.  I když nechci paušalizovat, jelikož mnoho ústavních zařízení dělá spoustu aktivit, právě pro zabránění tohoto rizika, stále se v praxi potkávám s tím, že je dítě po ukončení ústavní výchovy vrženo do reálného světa, aniž by vědělo, co si má počít. Reálně dítě nemá často informaci a povědomí o základních právech a možnostech, které má. Stále se potkávám v praxi s tím, že instituce jakoby měli pocit, že je přeci jasné, že to dítě bude vědět. Vlastně ani nejde o to,  jestli se musíme setkat s takovými dětmi pravidelně. Stačí, když se potkáte v praxi s jedním takovým dítětem a je jasné, že je něco špatně. Stále chybí provázanost, síť, která jednoduše nedovolí, aby mohlo dítě (dospělý) propadnout na dno. Kdyby dítě vyrůstalo v rodině, postará se o to rodina. Otázka pak je, kdo by měl mít tu zodpovědnost v případě ústavní výchovy a zda jí má mít jen jeden činitel.

Jak vnímáte roli OSPOD pracovníků? Jsou skutečně „pomocí“ a má k nim dospívající mládež důvěru?

Role pracovníků OSPOD je nezastupitelná. Jednak ze zákona je pracovník OSPOD koordinátorem případu a tím, který je odpovědným za to, aby plánoval další vývoj, vyhodnocoval situace a snažil se co nejrychleji stabilizovat situaci tak, aby se dítě mohlo vrátit do rodinného prostředí. Koneckonců i zařízení se musí těmito úkoly sociálního pracovníka řídit a jsou mu podřízeny. Jinou otázkou je skutečná pomoc OSPOD v praxi a případě ústavní výchovy. Pracovník OSPOD má povinnost dítě navštívit v zařízení jednou za 3 měsíce. Lze si jen těžko představit navázání vztahu mezi dítětem a pracovníkem nebo mluvit o možnosti důvěrnosti. Aby mohl OSPOD vykonávat opravdovou sociální práci, musel by pracovník věnovat veškerý svůj čas jen práci s takovým dítětem a jeho rodinou. Objektivní překážkou je v současné době nedostatek kvalifikovaných pracovníků, jednoduše to nikdo nechce dělat. Stále můžeme vnímat administrativní zátěž sociálních pracovníků a nabývající odpovědnost, která s sebou nese zúžení prostoru pro vlastní práci. To je pak i námětem na zlepšení. Další stále nedostatečně vypilovanou a důležitou stránkou je vzájemná propojenost, informovanost a spolupráce jednotlivých subjektů a lidí, kteří v systému ochrany péče o ohrožené děti pracují. Když si bude každý hrát na svém pískovišti a nebude si chtít půjčovat bábovičky, těžko si může dávat za cíl postavit jeden velký hrad z písku.

A to samé k pěstounům – jejich příprava do života, když mají náhradní rodiče, asi jsou na tom „lépe“?

Náhradní rodinná péče jako taková, je v současné době podle mě stále systém, který je živý a proměňuje se. Musíme si všímat rizik s tím spojených. Zcela se neztotožňuji pouze s tím pozitivním pohledem, i když naprosto souhlasím s tím, že je nutné dávat přednost rodině, před ústavní výchovou. Ohledně pěstounské péče je pak třeba odlišovat pěstounskou péči jako takovou a pěstounskou péči na přechodnou dobu. Obě mají své klady, ale i rizika, která koneckonců sám popisujete ve své otázce. Doposud  neexistuje přímá specializace přechodných pěstounů, což celý systém výrazně zpomaluje a částečně i usmrcuje. Těžko si lze představit, že 16letý puberťák se specifickými potížemi ve škole a narušeným sebeobrazem bude moci jít k přechodným pěstounům, kteří preferují děti do 5 let. Náhradní rodinná péče jakékoli formy může určitě udělat mnoho a výrazně snížit rizika spojená s ústavní výchovou. Zároveň, stejně jako hodinky za 150 000 nenecháte opravit svého souseda, tak dítě se specifickými potřebami nemůžete chtít dát pěstounovi bez odpovídajícího vzdělání. Každá změna prostředí je pro dítě výraznou traumatickou událostí a zásahem do jeho osobnostní integrity. Nesmíme proto připustit, že budeme riskovat opakovanou změnu takového prostředí, byť pod nálepkou dobrého úmyslu, aniž bychom viděli rizika s tím spojená a pracovali s nimi. Podobně jako  setkáváme se smutnými příběhy dětí vyrůstajících v ústavní výchově, je fér říct, že se s takovými příběhy setkáváme i u dětí vyrůstajících v náhradní rodinné péči. A stejně jako v případě ústavní výchovy – i jedno nešťastné dítě musí být zamyšlením, co udělat jinak a lépe. Trvat si na tom, že se nic měnit nemusí, v historii lidstva nikdy nevedlo k pokroku.

Nezisková organizace Mimo domov společně s Asociací Dítě a Rodina uvedou další díl z připravované série debat na téma, jak v ČR funguje systém péče o děti, které nemohou vyrůstat ve své biologické rodině. Do debaty pozvali známé osobnosti z oboru, mimo jiné Josefa Smrže, který nám poskytl na dané téma rozhovor.
Pokud patříte k těm, kdo se o sociální témata a o život dětí v dětských domovech či v pěstounské péči zajímáte, tak možná ještě stihnete využít pozvánky na debatu s Danielou Drtinovou. Uskuteční se dnes (8. prosince) od 16:45 hodin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, nám. Jana Palacha 2 v Praze.
„Hlavním tématem bude diskuse o tom, zda mají děti končit raději v ústavní péči, tedy například v kojeneckých ústavech či dětských domovech, nebo v náhradní rodinné péči, tedy u pěstounů. Řeč s odborníky, zastávající obě uvedené varianty, bude samozřejmě i o slabinách současného systému a o vizích, jak by to mělo být do budoucna,“ říká iniciátorka projektu Klára Chábová, předsedkyně spolku Mimo domov, který projekt realizuje ve spolupráci s Asociací Dítě a Rodina.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.