Evropská unie uráží postižené

Evropský soudní dvůr v Lucemburku opět výrazně posunul hranice představivosti, jak se dají využít antidiskriminační zákony. Ve čtvrtek prohlásil, že obézní lidé jsou invalidi a podle toho je s nimi potřeba jednat. Vzhledem k tomu, že máme podle posledního výzkumu OSN nejvíce obézních obyvatel z celé Evropy (28,7 procenta, průměr kontinentu je kolem 20 procent) má pro nás nová celoevropská definice invalidity zásadní společenský, právní a ekonomický význam.

Padesátiletý Dán Karsten Kaltoft zažaloval za diskriminaci radnici v malém městě Billund. Patnáct let pracoval jako vychovatel dětí a před čtyřmi roky byl z místa propuštěn. Kaltoft, který nikdy během svého zaměstnání nevážil méně než 160 kilo, tvrdil, že o místo přišla mimo jiné kvůli své obezitě a cítil se proto diskriminovaný. Radnice v Billundu to jednoznačně popřela.

Dánský soud, který případ rozhodoval, se obrátil s předběžným dotazem na Evropský soudní dvůr v Lucembursku, který podle antidiskriminačních směrnic vykládá evropské právo. Otázka Dánů zněla: Zakazuje unijní směrnice diskriminaci kvůli obezitě? Nebo by mohla být obezita považována za zdravotní postižení? Soudci z Lucemburku odpověděli, že směrnice přímo nezakazuje diskriminaci kvůli obezitě. A není možné na ni antidiskriminační právo rozšiřovat.  „Obezita ale může být považována za invaliditu podle evropské směrnice o rovnosti v zaměstnání (Equality Employment Directive). Za jistých okolností mohou mít obézní lidé ztížené plné a efektivní uplatnění v práci proti ostatním zaměstnancům,“ stojí v rozsudku Kaltoft versus Billund.

Lékaři se zatím shodují, že obezita je nemoc, za níž jsou lidé sami zodpovědní svým životním stylem. Tím, co jí a jak se hýbou. Každý má samozřejmě jiný metabolismus a někdo má k tloustnutí větší genetické sklony. Každý je ale schopen se zdravým životním stylem obezitě vyhnout. Je to podobné jako s alkoholismem nebo drogami.

Spadnout mezi obézní je do značné míry selhání vůle. Těm lidem se jistě nežije dobře. Společnosti vládne kult štíhlých, vysportovaných těl. Snaha o společenský úspěch a obdiv druhých přirozeně motivuje lidi k tomu, aby se snažili vypadat co nejlépe. Sociální inženýři a progresivisté se podobně jako u jiných témat snaží tu přirozenost brzdit. Nastavují lidem uměle měkké podmínky, kde se nežádá žádná snaha se svým životem něco udělat.

Nejdřív to jelo jen po linii politické korektnosti, kdy se v Americe, která má po Mexiku druhou nejobéznější společnost na světě, nesmělo říct, že je někdo fat (tlustý). Nahrazovala se to pokryteckým huge (obrovský). Teď už se přitvrzuje a obezitu budou hájit přímo soudy. Ve stejné chvíli, kdy se změkčují podmínky, aby se lidé se slabou vůlí cítili co nejlépe, zároveň aktivisté útočí na módní průmysl za to, že využívá štíhlé modelky, jejichž míry jsou prý příliš vzdáleny průměrným zákazníkům. Argumenty, že módní molo nebo fotka není realita, ale inspirace a estetický zážitek a šaty prostě nejvíc lákají v dokonalých siluetách a proporcích, nezabírají.

Průzkumy z mnoha zemí ukazují, že štíhlý a pohlední lidé dostávají lepší místa a vyšší platy. Takže se můžeme těšit na další sérii žalob do Lucemburku, kde si budou neúspěšní nebo propuštění stěžovat, že byli diskriminováni kvůli svému vzhledu. Z pracovních vztahů se pod tlakem diskriminační mánie vytrácí úplně jednoduché a přirozené pravidlo základní lidské důstojnosti. Když mi někdo řekne, že se mnou nechce dělat, tak se prostě seberu a jdu. Diskriminační zákony se dají využít jako pomsta zhrzených nebo cynická cesta k vysokému odškodnému. Pěkně se na tom uživí nová generace diskriminačních právníků. Nic z toho pracovním vztahům a společnosti neprospěje.

Obezita není jediným místem, kde se změkčují pravidla. Studenti na špičkových univerzitách zakazují přednášky lidí s jinými názory než je akademický hlavní proud, aby si nepůsobili „duševní nepohodu“. Tím vším se západní civilizace oslabuje a ztrácí své přednosti.

Londýnský starosta Boris Johnson ale hlavně trefně připomněl, že „obézní“ rozhodnutí z Lucemburku, je výsměchem všem skutečně postiženým, kteří si zaslouží pomoc a ochranu.