1 150. výročí bitvy u Hradce Králové

Přelomový moment. A vzniklo mocné Německo

Třetího července uplyne 150 let od největší bitvy, která se kdy na území našeho státu odehrála. V největším střetnutí prusko-rakouské války roku 1866 bojovalo na obou stranách téměř půl miliónu vojáků, padlo kolem 8 000 mužů a dvojnásobek bylo zraněno. Přesto pro většinu z nás zůstává Hradec Králové zapomenutou bitvou obdobně zapomenuté války, aniž bychom si uvědomovali, že se jednalo o jednu z přelomových událostí nejen našich, ale i evropských dějin, která prorazila cestu k moderní Evropě XX. století – Evropě válečných tragédií i nebývalého všestranného rozmachu.

Je paradoxem, že v bitvě ve východních Čechách nešlo ani tak o naši zemi, ale v první řadě o Německo, o to, která ze středoevropských německých velmocí – Prusko či Rakousko – bude hegemonem ve stále roztříštěné německé Říši, tehdy nazývané Německý spolek. Habsburská monarchie byla takovou silou po téměř tři staletí a nehodlala ustoupit dravému pruskému kancléři Bismarckovi, který hodlal Německo sjednotit „krví a železem“ pod vládou pruského krále. Tento titán světové politiky si dokázal skvěle připravit terén pro střet diplomaticky i vojensky. Získal sice hrozivého, ale nepříliš schopného spojence – Itálii, toužící dokončit sjednocení země připojením tehdy rakouského Benátska, a dokázal udržet stranou konfliktu logického hlavního nepřítele potenciálního vzniku nové velmoci za Rýnem – Francii namyšleného císaře Napoleona III.. Na tu měla přijít řada později.

V rozporu se zažitými představami o chronické zpuchřelosti habsburské monarchie bojovalo Rakousko statečně. Italy porazilo na souši u Custozy a na moři u Visu a od totální porážky Itálii zachránil pouze výsledek střetnutí Rakušanů s Prusy u Hradce Králové, který rozhodl celou válku. Ale i tam bojovaly přes špatné velení rakouské pluky statečně a tisíce českých vojáků se spolu se svými německými, maďarskými a dalšími spolubojovníky z řad početných národů monarchie hrdinně bily za císaře pána. I celá česká společnost za této války ukázala docela příkladnou loajalitu vůči habsburskému domu, což může překvapit po období, o němž se v dějepisech učí jako o Bachově absolutismu a době národnostního i politického útlaku. Je ovšem pravda, že Prusové nechtěli poražené Rakousko zničit, ale Bismarck již tehdy počítal s budoucím spojenectvím obou někdejších rivalů.

Důsledky porážky Rakouska byly ovšem zásadní. Bismarck dosáhl sjednocení Německa tzv. maloněmeckou cestou (tj. bez Rakouska) a zpečetil je u Sedanu porážkou Francie a vyhlášením Německého císařství v roce 1871. V Evropě vznikly dvě nové, dynamické a neuspokojené velmoci – Německo a Itálie, a jejich ambice hnaly Evropu do nové éry velmocenské konfrontace. Rakousko, které před válkou bylo tradičním hegemonem Německa, ovládajícím rovněž další území ve střední a jižní Evropě, přestalo být po porážce de facto německým státem a stálo před těžko řešitelným úkolem nalézt nový smysl a obsah svojí existence. Přes dalších 50 let trvání se mu to, jak víme, nezdařilo.

Vytlačení z Německa posunulo habsburskou říši na východ. Rakouští Němci byli sami menšinou a neměli sílu dominovat neněmeckým národům, tak jako dříve. Navíc jejich loajalitu vůči dynastii oslabovalo sílící velkoněmecké hnutí. Rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 a vznik dualistické monarchie bylo proto ústupkem logickým, ale nedostatečným. Zklamalo a odcizilo monarchii především dosud loajální prorakouské Čechy.

Sjednocené Německo oddělilo Rakousko-Uhersko od západní Evropy, s níž bylo v předcházejících obdobích úzce spojeno. Jediným možným předmětem zahraniční politické a ekonomické expanze se stal pro oslabenou monarchii Balkán – explozívní chudý region vtahující Rakousko do konfliktu s tradičním spojencem Ruskem.

To už však hovoříme o dalším období, které pozvolna mířilo do zákopů první světové války.

Až budeme, doufejme alespoň někteří z nás, vzpomínat začátkem prázdnin na ty, kteří umírali před 150 lety u Hradce Králové, neměl by nám v paměti zbýt jenom kanonýr Jabůrek, který „u kanónu stál a pořád ládoval“, jak praví zlidovělá píseň vážící se ke slavné bitvě. Měli bychom si uvědomit, že u Hradce Králové vzal za své starý svět a to, co následovalo, byly počátky doby moderní, doby, kterou žijeme dodnes. Od velké porážky roku 1866 vede přímá cesta k roku 1914 i k roku 1918. 


PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc. je výkonným ředitelem Institutu Václava Klause. Vystudovaný ekonom a arabista původně působil jako vědecký pracovník, v devadesátých letech byl pět let šéfem poradců předsedy vlády a do loňského roku deset let zastával funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.