Proč Sobotka tak špiní 90. léta?
NOVÉ
2
Václav Klaus na Primě zkritizoval českou vládu. Svými slovy řekl, že hospodářský růst s vládou nemá nic společného a že ekonomika roste vládě a jejím regulacím navzdory. Premiér Bohuslav Sobotka mu to vrátil na sociálních sítích: „ Přemýšlím, proč raději nemlčí. Není totiž tím, kdo by mohl dávat rady. Dobře si pamatuji, jak to tady za něj vypadalo. Za jeho vlády se zhaslo a v divoké privatizaci se doslova rozkradly stovky státních firem. Jeho vládnutí skončilo v roce 1997 rozpadem vlády, rozštěpením ODS a především hospodářskou a finanční krizí, po které tu zbyly vydrancované banky, které pak musela soc. dem. vláda sanovat desítkami miliard korun, aby lidi nepřšli o své peníze.“ Atd.
To, co na první pohled vypadá jako řadová facebooková přestřelka, zaujme minimálně ze dvou důvodů. Za prvé klackovitým tónem, jaký Sobotka zvolil. Nemám tu strach konkrétně o Klause, který celý svůj dospělý život rozdává jedovatosti na všechny strany, takže snad nezkolabuje, když někdo vyjede po něm. Ale má takhle netykavě, urážlivě, de facto okřikováním, reagovat premiér republiky na kritiku nikterak dráčnickou, nota bene z úst bývalé hlavy státu? Bývalí prezidenti stejně jako bývalí premiéři by veřejné dění měli komentovat v podstatě povinně. Klaus to dělá poměrně kulantně, je při popisu výkonů této vlády řádově míň osobní než někteří členové vlády vůči němu (Babiš: „Klaus je největší polistopadové zlo.“), většinou se pokouší o celkovou analýzu. A řici o dnešní vládě, že za ní přibývá regulace podnikání, je den poté, co začala platit tzv. kontrolní hlášení pro plátce DPH, téměř neutrální zpravodajství.
Ještě víc na Sobotkově statusu zaujme kritika devadesátých let. Rovná se plošnému bombardování doby, v níž se formoval stát, jemuž dnes vládne. Oficiální bilance nákladů transformace, která vznikla pod dohledem ultrakritického ministra financí Sobotky roku 2005, vyšla na 500 miliard a zahrnovala hlavně projedené, nikoliv ukradené, úvěry od bank. V době vzniku této bilance to byla čtvrtina ročního výkonu české ekonomiky. Včerejší Sobotkovy řeči o rozkradení stovek státních firem vypadají bombasticky, ale věcně je to politicko-historický bulvár.
Velká privatizace skutečně neproběhla bezchybně, ale k jejím hlavním charakteristikám patřilo to, že ty státní podniky, které nešly do kuponové privatizace, byly prodávány tomu, kdo nabídl víc. Cena, kterou stát utržil, byla pak logicky větší, než by byla, kdyby vláda firmy systematicky rozdávala předem vybraným privatizátorům, vesměs kamarádům vlády, jak se to dělo třeba v Maďarsku nebo za Mečiara na Slovensku. U nás se nabyvatelé museli zadlužit u banky, Klaus držel nízko inflaci a jim tedy úvěry netály rychlostí, na jakou byli zvyklí podnikatelé třeba právě v Maďarsku. Když potom centrální banka zpřísnila měnovou politiku část jich zkrachovala (případně z firem zachraňovala rentabilní kusy a zbytek se snažila hodit zpátky na stát.)
A co tehdy navrhovala opoziční levice? Nejprve dlouhou přechodnou fázi, kdy by se státní podniky s rozmyslem a pomaloučku připravovaly na privatizaci (dost času na to, aby je mezitím vytunelovaly jejich managementy). Pak, až do roku 1998, kdy levice konečně vyhrála volby, zákaz prodeje bank do rukou zahraničního kapitálu. Tomu pak ale ČSSD ty banky prodala, v některých případech (ČSOB) spíš dala.
Odstátnění ekonomiky v první půli 90. let byl úkol, s nímž by si dnešní úředníci převlečení za politiky těžko poradili. Znamenalo obrovský převod majetku, který byl nutný a při kterém se z povahy věci i leccos zdefraudovalo, vyvedlo, ukradlo. Následující vlády měly ten luxus, že už se mohly zabývat privatizacemi jednotlivě. A občas to dopadalo jako s prodejem 46 procent OKD, který do vlády přinesl ministr financí Bohuslav Sobotka, který je dnes u soudu, ke kterému se připojilo jako poškozený i ministerstvo financí vedené dnešním hlavním koaličním partnerem Sobotky.
Premiér se nedávno odmítl sejít s Klausem, když bývalý prezident zval politiky všech barev ke konzultacím nad migrační krizí. I Karel Schwarzenberg nebo Pavel Bělobrádek, kteří se v pohledu na věc shodují víc se Sobotkou než s Klausem, pozvání přijali, asi proto, že jim tak velí elementární slušnost. Premiérovi možná někdo radí, že vymezovat se osobně vůči polarizátorovi Klausovi je důležité pro jeho image. Ale on jde ještě dál, vymezuje se celkově vůči devadesátým letům. Má tak hezké pojivo s Andrejem Babišem. Směšnost, která vzniká, když českou transformaci kritizuje druhý nejbohatší člověk v zemi, byla už mnohokrát popsána. Ale i u Bohuslava Sobotky by člověk předpokládal, že zrovna on ze své dosavadní kariéry vyvodí jednoduchou poučku: Kdo v politice nic nedělá, nic nezkazí, a když už něco udělá, pravděpodobně toho dost pokazí. A že bude zdrženlivější vůči těm svým předchůdcům, kteří jeho luxus nicnedělání neměli.
