Britové umí hrát i riskovat. A do sporu nezatahují prokurátory

Referendum o setrvání Velké Británie v Evropské unii mělo zlomový moment. Přišel ve chvíli, když se spisovatel, novinář a londýnský exstarosta Boris Johnson rozhodl, že se postaví do čela tábora Brexitu. Odchod Londýna najednou začal být reálná varianta. Johnson je ten typ osobnosti, které se ve vyspělém světě posledních let nedostává. Skutečná politická celebrita, schopná zaujmout masy a zároveň příslušník starého politického establishmentu s tou nejvíce elitní kariérou, jakou si lze představit.

Narodil se páru z britských vyšších středních vrstev v New Yorku. Základní školu začal navštěvovat v Bruselu, kde jeho otec pracoval v Evropské komisi. Pak následují roky v elitní soukromé internátní škole Eton, kde se potkává se svým konzervativním sokem z referenda, odstupujícím premiérem Davidem Cameronem. Přichází klasická studia na Oxfordu. Po nich špičková novinářská kariéra včetně postu korespondenta deníku Daily Telegraph z Bruselu a šéfredaktora politického týdeníku The Spectator. Profiluje se i jako autor historických knih o pádu Říma nebo o Churchillovi.

Kombinací svého neotřelého zjevu, šoumenství, inteligence, provokace, empatie pro to, co si publikum žádá a oportunismu, se stává politickou hvězdou. Když jím vedený tábor Brexitu vítězí, mnoho lidí v něm vidí nového premiéra, Cameronova nástupce. Nejspíš se za něj považoval i sám Johnson. Ze svého partnera v kampani Brexitu, ministra spravedlnosti Michaela Gova si udělal parťáka a promotéra. Gove byl podle všeho silný v komunikaci s konzervativními poslanci, kteří budou nového šéfa strany a premiéra vybírat. Johnson byl tím lídrem pro lidi. Najednou přichází rána. Gove se podle všeho rozhodl Johnsona odstřihnout. Prohlásil, že nemá výbavu na to, aby zemi v tak složitém momentu vedl a do soutěže o šéfa strany se sám nominoval.

Britská média obšírně spekulují, jestli to byla až antická dýka do zad (I ty, Brute), nebo byl tradičně oportunistický Johnson, kterému se moc nechce do soubojů, kde si není jist vítězstvím, jen z náhlého tahu zaskočen a bez boje to raději zabalil.

Je to ale výstižná ukázka, proč má Británie nejdelší nepřerušovaný demokratický vývoj. Je to společnost zvyklá soutěžit a konflikty řešit v otevřených a zároveň civilizovaných a kultivovaných soubojích. Cameron se utkal s Johnsonem. Poté Johnson s parťákem Govem. Má to ale džentlmenskou kvalitu. Do sporu nezatahují prokurátory, Scotland Yard ani tajné služby, jak je zvykem v našem civilizačním prostoru.

Británie je země, kde se tradičně vede nejostřejší a nejkritičtější veřejná debata. Je to země, kde lidé riskují, vyhrávají, prohrávají, ale neberou to jako fatalitu a tragédii. Je to opak zemí, kde problémy zůstávají pod povrchem. Nad ním se vytváří duch konsenzu, kritika je považovaná za osobní útok, následovaný vyřazením z veřejné debaty. Tento vývoj sledujeme v posledních měsících v Německu. Popularita kancléřky Angely Merkelové klesá, preference její CDU i koaliční SPD se propadají na historická minima. Žádní straničtí sokové, kteří by kancléřku vyzvali na souboj, se ale nehlásí. Přitom je zřejmé, že společenská atmosféra pod povrchem bublá. Je jen otázkou času, kdy přijde výbuch a jak bude vypadat.

Kumulace potíží a frustrací pod povrchem je vždycky nebezpečná. Zdravý, otevřený souboj a kritická debata naopak čistí od těch nejdivočejších emocí vzduch. Díky těmto vlastnostem Britové v posledních stoletích v klíčových chvílích dělali vždycky správná rozhodnutí a stáli na té správné straně dějin. Kombinace pragmatismu, soutěže a ostré kritické debaty je inspirativní pro hledání nové, přijatelné podoby Evropské unie.

Další zajímavé texty najdete v Týdeníku Echo ZDE.