Děti se dusí, za zelené miliardy
Když se rozumná snaha šetřit energií změní v ideologickou doktrínu a posedlost, začíná ohrožovat kvalitu života. To, co má sloužit vyšším abstraktním cílům a la trvalá udržitelnost, zhoršuje životní prostředí tady a teď.
Mladá fronta Dnes přinesla zajímavou zprávu opřenou o věrohodné podklady Státního zdravotního ústavu. Většina ze čtyř a půl tisíc škol po celé zemi, které si z evropského operačního programu Životní prostředí pořídila v rámci zateplování plastová okna, pozapomněla na větrání. Takže se děti v dobře tepelně izolovaných místnostech dusí. Jsou unavené, nesoustředěné, roztěkané, bolí je hlava. Rychlost příjmu nových znalostí logicky prudce klesá. A učitelé odmítají otevřít okna, protože mají od ředitelů příkaz, že se šetří energií. Proto si přece to zateplení pořídili. Děti tráví den v prostředí bezprostředně ohrožujícím zdraví. Každý praktický lékař vám řekne, jak zásadní je větrat a mít dost čistého vzduchu. Tam kde není, prudce klesá nejen výkon a energie, ale i imunita.
Dá se namítnout, že školy si k izolujícím plastovým oknům měly zároveň koupit větrací systémy. Ty se ale původně ze zmíněného operačního programu platit nedaly. Úředníkům, kteří ho vypisovali, nedošlo, že k životu je taky potřeba vzduch. Větrací jednotky doplnily až později. U klasických oken, které dotované plasty postupně vytlačují, žádnou větrací jednotku nepotřebujete, protože hermeticky netěsní, takže vzduch přirozeně proudí.
To, že se za plastovými okny špatně dýchá a nevětrané domy taky často plesniví, jsme nemuseli testovat na vlastní kůži. Pionýři v zateplování z Německa to vědí dávno. Ideologie těsnění a zateplování mají ale přes tyto zkušenosti tak hluboko pod kůží, že konzervativní kancléřka Angela Merkelová instinktivně na otázku deníku Bild, co si jako první věc vybaví, když se řekne Německo, odpoví: „Dobře těsnící okna! Žádná jiná země neumí udělat tak dobře těsnící a pěkná okna.“
Plastová okna jsou typickým příkladem, jak to dopadne, když se dogmaticky soustředíme na jediný cíl a přestaneme kriticky myslet v širších souvislostech. Životní prostředí není utilitárnost, jak se nás snaží přesvědčit řada ekologistů. Od domova, ale třeba i školy nebo kanceláře, kde trávíme čas, čekáme, že to bude příjemné místo. Málokdo vám řekne, že plastová okna přispívají ke kráse prostoru. Podobné je to se směrnicemi EU diktovanými úspornými žárovkami. Málokdo vám řekne, že jejich studené bělavé světlo dělá místnost útulnou. Každý psycholog vám naopak řekne, jak je příjemné světlo a barvy důležité pro psychickou pohodu a vyrovnanost.
Snaha ve jménu velkých modernistických ideálů sešněrovat člověka do nepřirozeného prostoru, jehož jediným cílem je naplnění vyšších ideálů, se stále vrací. Takhle kdysi přišli konstruktivisté a funkcionalisté, vedení myšlenkami Le Corbusiera ke koldomům a zónování města, striktně inženýrsky od sebe odděleným čtvrtím, kde se bydlí, jinde se pracuje, odpočívá, nakupuje. Z toho se vyvinula paneláková sídliště, připomínající spíš továrny na bydlení a přes den opuštěné přespávárny než domov. Časem se přišlo na to, že jsou nejen nepříjemné, ale proti zástavbě klasického řádu i drahé.
Plastová okna a mrtvolně svítící úsporné žárovky jsou jejich inženýrskou alternativou pro 21. století. V něčem ještě bizarnější. Ucpáváním průchodů vzduchu se snažíme bránit únikům energie, protože ta energie je drahá. A drahá je proto, že nám její cenu prudce zvedají povinné dotace obnovitelných zdrojů.
V Praze už nějakou dobu funguje Česká rada pro šetrné budovy. Ta dělá pravidelně fóra, kde architekti či urbanisté kriticky debatují, kam nás ženou zelené snahy. „Udržitelná koncepce zohledňuje budoucnost – když ale zapomeneme na současnost (dnešní dobu a okamžitou užitnost), může být výsledek tristní,“ padlo trefně na jednom ze seminářů. To, jak si draze przníme životní prostředí sobě i svým dětem, tristní je.
