1717 – Santini se chystá k nejzáhadnějšímu dílu, k chrámu na Zelené hoře

Ve třetím pokračování seriálu o barokním roce 1717 byla řeč o Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, jemuž je v našem roce dvacet osm let. Právě pracuje na prvním velkém „projektu“ – na pražské novoměstské vile, kterou si u něj objednal Václav Michna z Vacínova a jíž se později, ale až ve druhé polovině 19. století, začne říkat vila Amerika.

V zájmu spravedlnosti je nutné čtvrtý díl věnovat muži, jenž má většinu svého díla již za sebou, ale jedno velké před sebou. Jan (Giovanni) Blažej (Biagio) Santini-Aichel.

Tvář české a moravské krajiny by bez něj vypadala jinak. V jeho vrcholných realizacích se člověka zmocňuje pocit, že jeho srdce probodávají hroty „gotických“ oblouků, které nadnáší barokní světlo nebes. 

Santini se narodil v Praze v roce 1677. Pocházel z rodiny už po dvě generace v Čechách usazených italských kameníků a stavitelů. Jeho děd přišel do střední Evropy z městečka Roveredo, které bychom dnes našli v jižním Švýcarsku (kanton Graubünden), kde se mísí etnikum mluvící italsky a německy. Ono Aichl (Aichel) je německé pojmenování pro Roveredo – ve znaku má zlatý žalud (die Eichel). Otec, úspěšný kamenický mistr, který se mimo jiné podílel na rekonstrukci gotického Chrámu sv. Víta, kde se jeho syn pravděpodobně seznámil s gotikou, se oženil s Pražankou Alžbětou Thimovou a roku 1680 získal měšťanské právo. V roce 1685 potom zakoupil dům U Tří hvězd v Praze na Pohořelci, kde mladý Santini vyrůstal. Otec se podílel na rekonstrukci opěrného systému Chrámu sv. Víta a je pravděpodobné, že tam si mladý Jan Blažej osvojil gotické tvarosloví, čehož pak využil při své „gotizaci baroka“.

Neexistuje jediný Santiniho portrét, má se však za to, že Jan Blažej byl chromý, takže se na rozdíl od svého bratra Františka nevyučil kameníkem, nýbrž vystudoval malířství v dílně císařského a královského malíře Kristiána Schrödera, zajímavé postavy barokní Prahy: ač sám zřejmě nikterak výjimečný umělec, vyškolil se u něho největší malíř barokních Čech Petr Brandl – a mladý Santini. 

V roce 1705 Schröder zemřel, ale Santini v jeho rodině zůstal, o dva roky později, tedy v roce 1707, se oženil s jeho dcerou Veronikou Alžbětou. Byl podle všeho skvělá partie: už ve svých třiceti letech vlastnil několik domů v dnešní Nerudově ulici (tehdy Ostruhová nebo též Krokevní, Týdeník Echo má na jejím začátku redakci). Starou strmou cestu na Hrad, v té době ještě především gotickou, přebudoval ve velkolepou barokní pasáž, jíž dnes procházíme stejně jako před sto padesáti lety Neruda, ovšem doprovázeni mumrajem turistů. Zvláště dolní část Nerudovky s palácem Morzinským a Thunovským je vlastně Santiniho dílo. 

Santini byl pro svou překypující fantazii a zaručenou profesionalitu vyhledávaným a velice dobře placeným architektem. Zcela jedinečné jsou jeho přestavby středověkých chrámů v Sedlci, Želivě a Kladrubech, kostely v Plasích a Mariánské Týnici, zámek v Chlumci nad Cidlinou, chrám a kostnice v Sedlci, moravské chrámy ve Křtinách a Rajhradě. Zcela jedinečné místo i ve středoevropském kontextu pak patří jeho nejzáhadnějšímu dílu, k jehož vzniku se v našem roce 1717 teprve schylovalo. Jedná se samozřejmě o poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Projekt si u Santiniho objednal žďárský opat Václav Vejmluva v roce 1719 pod dojmem mocně vzkypělého kultu Jana Nepomuckého, k jehož blahořečení došlo v roce 1721, ke svatořečení pak o osm let později. Stavba probíhala v letech 1720–1722.

Bylo už napsáno, že chrám na Zelené hoře je jako hádanka, do níž člověk vstoupí a může ji luštit celý život. Románovou formou se o to před pár lety – a docela úspěšně – pokusil Miloš Urban v knize Santiniho jazyk z roku 2005. „Jeho stavby,“ říká se v tom románu, „se nedají zaměnit – ten jazyk si nejde splést. (…) Jsou v tom citace a variace. Máte tolik nápadů, a vždycky se musíte omezit jenom na jedno řešení – které pak zvolit? Proto se k některým vracíte a dáváte je do nových souvislostí. (…) Všechny ty složitě splétané klenby, třeba. Anebo špičatá okna. Ale v širším smyslu, z pohledu celku, se jeho stavby nedají zaměnit – ten jazyk si nejde splést.“ 

Pozemský život Santinimu nebyl dopřán příliš dlouhý. S manželkou Alžbětou měli čtyři děti, jen jedno se dožilo dospělého věku. Jeho žena zemřela v roce 1720, Santini, mezitím podruhé ženatý, o pouhé tři roky později. Život jeho chrámů bude tak dlouhý jako duchovní existence téhle země.