Zavolám do TV a jdu střílet. Čeští vrazi hledají ‚spravedlnost‘
Uherský Brod, Horní Bříza...
NOVÉ
2
Po tragických událostech v Uherském Brodu letos v únoru je pondělní vražda mladé knihovnice v Horní Bříze na Plzeňsku v krátké době druhým případem, kdy se pachatel před útokem dovolával médií. Podle odborníků pachatelé světla kamer nevyhledávají primárně kvůli pozornosti, ale spíše ve snaze dovolat se u nich jakéhosi spravedlivého soudce.
Třiašedesátiletý Zdeněk Kovář před tím, než v uherskobrodské restauraci Družba zastřelil osm lidí, upozornil Krimi linku zpravodajství TV Prima. Psychicky narušený devětadvacetiletý muž z Plzně zas donutil knihovnici s nožem pod krkem na místo přivolat štáb z krajské redakce zpravodajství TV Nova.
„Lidé často věří, že média jsou určití arbitři, u kterých najdou dovolání ohledně nespravedlivostí, které se jim stali. Mají proto tendenci obracet se na ně více, než na klasické instituce,“ vysvětlil pro ECHO24.cz mediální analytik Vlastimil Nečas z Fakulty sociální věd Univerzity Karlovy, který se zabývá účinky médií. „Média sama se do této role staví tím, že vybízejí diváky k tomu, aby jim zavolali, když se u nich něco děje. Lidé pak mají pocit, že díky jejim reportážím dojde k určité nápravě,“ doplnil Nečas.
Televizi podle aktuálního šetření Sociologického ústavu Akademie věd věří vysoký počet lidí, celkem 50 procent. Ve srovnání s důvěrou v české soudy je to jen o procento méně. V případě rozhlasu je pak věrohodnost ještě vyšší. Lidé mu dokonce věří stejně jako třeba policii. Před zmíněnými společenskými institucemi se pak těší vyšší důvěře už jen armáda.
Podle soudního znalce v oblasti psychologie Jana Laška se na média se svými problémy obrací stále více lidí. Nejedná se jenom o obžalované, ale i o jejich příbuzné, svědky trestných činů nebo další poškozené. „Naše vnímání světa je vždy subjektivní a vždy obsahuje emoční složku, protože nemůžeme neprožívat, emoce jsou všudypřítomné. To se týká i emocí k sobě samému a staří psychologové nás učili, že sebecit je nejsilnějším citem,“ popsal Jan Lašek pro ECHO24.cz.
„Zájem o strasti a bludy je v nás zakódován. Dříve to byla obludária, kde se ukazovaly příšery, a kolující vražedné historky, dnes je to televizní zpravodajství.“
„Obecně hledáme pozornost druhých, ať už například kvůli potřebě sociální opory, nebo nebo potřebě zvýraznit svůj problém jako nejzásadnější, zvláště tehdy, kdy subjektivně cítíme, že se nám děje něco špatného a nespravedlivého a okolí by o tom mělo vědět a litovat nás. Skutečný problém nastává tehdy, když se sejde tato motivace k sebezdůraznění mimo normu s touhou pracovníka médií přinést originální až senzační informaci,“ vysvětlil psycholog.
Více zde: Léčebna propustila muže, který zabíjel v knihovně. Ministr odvolal šéfa
Pachatel chodil do knihovny v Horní Bříze pravidelně a se zavražděnou knihovnicí se znal. Údajně se s ní ale pohádal kvůli přístupu na internet. Žena zemřela na místě na následek bodné rány do zad. Muž byl proti své vůli začátkem roku hospitalizován v nemocnici v Dobřanech. Lékaři ho propustili před tím, než o jeho dalším setrvání v instituci rozhodl soud, který čekal na znalecký posudek.
V souvislosti s postupem léčebny ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček (ČSSD) ve středu odvolal jejího ředitele Vladislava Žižku. Už v úterý podal výpověď primář nemocnice Václav Fait s tím, že si za svým rozhodnutím stojí. Po loňské vraždě ve škole ve Žďáru nad Sázavou jde tak také o další případ z poslední doby, kdy zabíjel člověk propuštěný z psychiatrické léčebny.
Atmosféra strachu
Zobrazování násilí v médiích a jeho vliv na páchání trestných činů je dlouhodobě diskutovaným tématem. Pracovníci mediálních organizací často argumentují tím, že pouze dávají lidem to, co chtějí. Podle Nečase z Univerzity Karlovy ale zůstává otázkou, do jaké míry média sama tuto poptávku vytvářejí.
„Média produkují mnoho násilí. Větší množství, než se kterým se běžný člověk v reálu setká. Zájem o strasti a bludy je v nás zakódován. Dříve to byla obludária, kde se ukazovaly příšery, a kolující vražedné historky, dnes je to televizní zpravodajství. Výsledkem je, že lidé se pak více bojí. Média generují atmosféru strachu,“ uvedl Nečas s odkazem na kultivační teorii amerického mediálního analytika s maďarskými kořeny George Gerbnera.
Čtěte také: Volejte Krimi zprávy. Televizní a naše odpovědnost
V 60. letech se Gerbner začal zabývat vlivem televize na diváky. Soustředil se hlavně na působení zobrazovaného násilí na lidi. Tehdy totiž došlo ve Spojených státech v rapidnímu nárůstu kriminality a mnozí to dávali za vinu právě televizi. Kritice podléhali předně komerční provozovatelé, na jejichž programech se pořady plné násilí se objevovaly nejčastěji.
Gerbnerův výzkum jasně neprokázal, že by televizní násilí bylo pro pachatele trestných činů návodné. Došel ale k závěru, že když je člověk vystaven televiznímu vysílání dlouhodobě, odrazí se to v jeho v pohledu na svět i vnímání reality. Lidé, kteří sledovali televizi minimálně, odhadovali šanci, že se stanou obětí trestného činu jedním procentem. Pravidelní diváci pak oproti tomu deseti procenty.
Moc novinářů
Určitá návodnost v násilí, které vidíme na obrazovkách ale může být, poukazuje odborník na média Jan Jirák z Fakulty sociální věd Univerzity Karlovy. „V krimi filmech a seriálech se poměrně často objevují postavy lidí v zoufalé situaci, kteří něco provedou, únos nebo přepadení banky, aby ke svému případu upoutali pozornost médií. Pro vyšinutého jedince může být taková scéna identifikační a tudíž návodná,“ řekl pro ECHO24.cz Jirák.
Domnělá moc novinářů podle něho hraje velký význam. „Člověk v zoufalé situaci (a vyšinutí k tomu nemá daleko) se k novinářům upíná jako k těm, kteří mu mohou pomoci tím, že mají moc jeho problém sdělit ostatním. Jsou prostředkem k překonání izolace a pocit, že je dotyčný přehlížen,“ doplňuje Jirák.
S tím souhlasí i soudní znalec v oblasti psychologie Jan Lašek, který dále v souvislosti s televizním násilím připomíná, že „zrno násilí vzejde snadněji na pohnojeném terénu“. „Kruté násilí v médiích, které je zcela mimo normu, může vyvolat dojem všudypřítomnosti násilí jako běžného sociálního jevu. Zde pak může mít nejen návodný charakter, ale může být přijato i jako běžný prostředek prosazení svého,“ uvedl.
