Volejte Krimi zprávy. Televizní a naše odpovědnost

Co je na masakru v Uherském Brodě tzv. systémového, tedy natolik obecného, aby opakování takových hrůz mohli řešit politici, nebo aspoň o řešení uvažovat komentátoři? Že státní policie a ministr vnitra měli informace, s nimiž se nenamáhali seznámit starostu, který před spoluobčany několik hodin vypadal jako ťulpas? Každý soudný člověk uzná, že starosta za svou informační nouzi nemohl, a vzhledem k rozsahu tragédie je to skutečně malichernost. Že psychicky narušený člověk může disponovat zbrojním pasem, k němuž by takovým lidem za normálních okolností měl blokovat cestu lékař, neboli: že je mezi lidmi zbytečně mnoho legálně držených zbraní? To je poněkud relevantnější téma, taky ho vzápětí nadhodil ministr vnitra.

Pak je tu ale ještě jeden aspekt, zatím spíše opomíjený. Všichni, kdo střílení v Uherském Brodu rekonstruovali, zaznamenali, že pár minut před činem (nebo po činu, tvrdil ministr vnitra Chovanec) telefonoval pachatel na „krimilinku“ televize Prima a objednával si do města televizní štáb. Televize Prima, jaká to náhoda, vysílá hned po večerních zprávách ještě separé tzv. krimi zprávy. Pokud se vrah chtěl – a pokud počítal se sebevraždou, posmrtně – ocitnout v takovém formátu, musel ten formát v jeho životě hrát značnou roli. A to je důvod, proč hovořit o charakteru večerních zpráv v českých televizích – nejen Primy, ale stejně tak Novy, která od svého vzniku v roce 1994 po většinu času udává tón, a dokonce i ČT, která se už léta soukromým kanálům snaží všelijak přizpůsobit.

Aniž by si člověk činil nárok na fundovanou znalost televizního zpravodajství všude po Evropě, asi se nesplete, když napíše, že tak pesimistickým, negativistickým až nihilistickým zprávám jako český divák jsou evropští diváci vystaveni málokde. Proč zrovna u nás? Jednu odpověď nabídl bývalý šéf zpravodajství Novy Jan Vávra v zajímavé úvaze otištěné asi před rokem v Lidových novinách (Quo vadis televizní zpravodajství?, LN 18. ledna 2014). Podle Vávry je za připodobňováním, čti: bulvarizací zpráv nešťastný prestižní souboj o to, či zprávy budou delší a přitom budou diváka méně zatěžovat.

Ten souboj se táhne od devadesátých let, zahájili ho kdysi nově příchozí vetřelci z Novy a mezi nimi Vávra, všechny tři televize začaly spolu vášnivě závodit a nevšimly si, že zahájily kolektivní sestup ve spirále. Minimálně Česká televize se vůči tomu trendu měla hrdě a věcně vymezit, ale neudělala to.

Možná že Vávru vedla při psaní článku i potřeba hájit svou úlohu v 90. letech, nicméně má pravdu s konstatováním, že oproti dnešním zprávám nejen Novy či Primy, ale i ČT se zprávy Novy, řekněme v roce 1995, snažily informovat o tom podstatném a dokonce i o politickou investigativu. Dnes je ze zpráv na ČT podle Vávry spotřebitelský magazín a ty soukromé jsou samozřejmě ještě o krok dál: „Zpravodajství našich komerčních stanic je naproti tomu věnováno spíše takzvaným příběhům obyčejných lidí, které dokážou vybudit co největší emoce, což jsou logicky případy povětšinou spojené s kriminalitou. (…) Česká republika se tak stává raritou mezi ostatními vyspělými zeměmi, protože takové zprávy žádná trochu významná zahraniční televize nevysílá“.

Ten výtok všeho zločineckého, smutného a tragického, co se v republice dá vyšťourat a případně ještě přibarvit, který se večer co večer řine z českých obrazovek, vytěsňuje ze života jeho útěšnou rovinu. Má to významný podíl na našem kolektivním zmatení, a dost možná i na chování konkrétního psychopata, který už nesnesl kontrast mezi svým osobním neštěstím a všeobecnou nespravedlností prezentovanou v televizi.

Samozřejmě není možné nadekretovat jásavé, hezčejší zpravodajství, to ale neznamená, že každý z nás, včetně televizních ředitelů, editorů a redaktorů, nemáme svůj díl odpovědnosti za to, co se s českou společností děje.