KOMENTÁŘ
1
ROZHOVOR
Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován ...
00:02
00:02
00:01
00:01
31. 10.
31. 10.
31. 10.
31. 10.
31. 10.
31. 10.
Vrátíme se ještě k nárazu do zdi, který předevčírem utrpěla v Senátu Istanbulská úmluva (IÚ). Je to zajímavý příběh o ideologické vizi, která vytlačuje smysl pro realitu, takže není divu, že nakonec na realitě sama ztroskotala. Ale vizionáři byli blíž úspěchu, než sami odhadovali.
IÚ, nominálně nástroj k potírání domácího násilí, by byla nadřazena českému právu. Do našeho zákona by se ale touto cestou nedostal v podstatě žádný konkrétní nástroj k účinnějšímu trestnímu stíhání. Těžiště úmluvy je, jak zdůrazňují její zastánci, v prevenci domácího násilí a v následné pomoci obětem. Obojí, hlavně to druhé, se dá ošetřit z českého rozpočtu a není potřeba kvůli tomu podepisovat mezinárodní smlouvu, a dávat se tak všanc posudkům mezinárodního grémia GREVIO, které je „Istanbulu“ pevnou součástí. Protože – a tady jsme u základní výtky, již se advokátům smlouvy nepodařilo rozptýlit, ani se o to nepokoušeli – GREVIO signatářským zemím, jako jsou Itálie, Polsko, Gruzie a další, písemně vyčítá tu nedostatek genderově citlivého jazyka ve školství, tu příliš tradiční prorodinnou politiku. Článek 14 Istanbulské úmluvy jednoznačně stanoví, že žákům na všech stupních vzdělání signatářský stát vštěpuje vědomosti o „nestereotypních genderových rolích“. Je to průnik genderové ideologie do českého práva takříkajíc svrchu. Vytvářet dojem, že bez IÚ se s rodinnými násilníky u nás neumíme vypořádat, že jsou na tom ženy u nás jak v Turecku (nikoli náhodou dostala úmluva domicil, který dostala), je na úrovni sebepomluvy.
Signatářské země mají povinnost dotovat neziskové organizace zasvěcené boji proti domácímu násilí – ovšem domácí násilí se v IÚ nově definuje jako újma nejen fyzická a sexuální, ale i ekonomická nebo psychická (!).
Tady je pozoruhodné, že ačkoli nám vládne středopravicová koalice s premiérem konzervativcem, od níž bychom čekali ostražitost před ideologickým zaplevelováním práva, a dvakrát pozoruhodné vzhledem k tomu, že Senát byl konstruován jako ta zdrženlivější část zákonodárného procesu, Istanbulská úmluva málem prošla. Do vlády, a tedy posléze k ratifikaci ji doporučilo ministerstvo spravedlnosti řízené občanským demokratem. Pavel Blažek a stejně tak i Petr Fiala nechali „Istanbul“ plynout v naději, že úmluva ztroskotá na senátorech a oni se nebudou muset exponovat. Ale neprošla o pouhé dva hlasy, a co je ještě zajímavější, během samotného projednávání tábor odpůrců úmluvy pomalu tál. Jeden insider české politiky říká, že protáhnout se ta rozprava ještě o několik hodin, Senát by Istanbulskou úmluvu zřejmě schválil. Nakolik k tomu přispěla demonstrativní účast zástupců asi deseti západních ambasád, těžko říci. Do horní komory zahraniční diplomaty zcela netradičně pozval místopředseda Senátu Jiří Drahoš.
Jaromír Nohavica před čtyřiceti lety zpíval: „A když není co do huby, tak se bije na buben, špejle z jitrnic se předělávaj na mávátka.“ Ideologická tažení, jako byl teď pokus o ratifikaci IÚ, v dobách evropsky rekordní inflace, uměle vyšroubovaných cen energií, ohrožení průmyslu a rýsujícího se úpadku ta 80. léta v něčem připomínají.
VOLBA PŘEDSEDY SENÁTU
PSYCHOMODULAČNÍ LÁTKY
