Globální tažení proti plastovým brčkům začalo v roce 2015, když světový internet obletělo znepokojující video s mořskou želvou s čímsi zaraženým do nosu.
Foto: change.org
1
Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován ...
Ve středu došlo ke katastrofě. Sněmovna zakázala plastová brčka. Přesněji zakázala celou řadu plastů na jedno použití, ale zatímco plastové příbory jsou úplně k ničemu a plastové talíře se hodí maximálně k tomu, aby na sebe člověk převrátil kečup s hořčicí, plastová brčka jsou neobyčejný výdobytek civilizace, znak Západu a ušlechtilé kultury. Kampaň proti nim je postavená na polopravdách a lžích. Stojí za jejich záchranu bojovat.
Globální tažení proti plastovým brčkům začalo v roce 2015, když světový internet obletělo znepokojující video s mořskou želvou s čímsi zaraženým do nosu. Lidé, kteří objekt nebohému zvířeti z nosu vytáhnou, ho označili za brčko. Rázem byl na světě příběh o zhoubě mořských živočichů, plastovém brčku, které v obřích kvantech proudí do světových oceánů, aby se tam pak zapíchlo do nosních dírek chráněných druhů.
V rámci tohoto tažení se také začaly objevovat odhady, kolik brček se vlastně spotřebuje. Nejcitovanější číslo bylo 500 milionů brček denně, a to pouze v USA.
Problém je, že se nikdy nedokázalo, že objekt, který dotyčná želva měla zaražený v nose, bylo brčko. Tvůrci videa později přiznali, že to mohl být kus plastového obalu nějakého kabelu. Citované číslo 500 milionů brček je ještě pochybnější. Pochází totiž z roku 2011 od devítiletého chlapce z Vermontu jménem Milo Cress. Ten chtěl ve svém okolí zahájit kampaň proti jednorázovým plastům a nějakým způsobem vypočítal, že se Americe denně spotřebuje 500 milionů brček.
Nyní Cress přiznává, že jako devítiletý si úplně neudržoval vědecké zápisky, takže jak přesně k číslu došel, si nepamatuje. Jeho kampaň z něj udělala menší ekologickou celebritu, spojila se s ním environmentální neziskovka Eco-Cycle a zúčastnil se její marketingové kampaně v roce 2012. Časem číslo 500 milionů brček získalo punc oficiality a pouze pravicová a libertariánská média připomínala, že jde o odhad malého kluka bez vědeckých podkladů.
Pravé číslo denně spotřebovaných brček se odhaduje někde v rozmezí mezi 170 a 390 miliony. I tak se to může zdát jako velké číslo. Nicméně šance, že zabijí želvu, je i tak značně malá. Brčka tvoří pouze 0,03 % plastu v oceánech. Zdaleka největší podíl, 46 %, má odpad z rybářských sítí. Vzhledem k tomu, že sítě jsou přímo vyráběné pro chytání a usmrcování mořských živočichů, představují pro ně mnohem větší nebezpečí než pár brček. Oceánům by tak mnohem více prospěla regulace rybářů než zákaz brček. Uvažuje se například o speciálních kódech pro všechny sítě, aby jejich majitelé mohli být hnáni k odpovědnosti, pokud je vyhodí do moře.
Pravda, čeští zákonodárci neargumentují potřebou zachraňovat želvy, ale potřebou zmenšit uhlíkovou stopu a vůbec se chovat ekologičtěji. Jednak to ale ukazuje, jak rychle se nebezpečné myšlenky šíří. Stačí jedna pochybná studie a srdceryvná videa, najednou plastiková brčka zakazuje Kalifornie, pak ostatní americké státy, pár let poté je to již západní standard a směrnice EU, kterou musí členské státy implementovat. Ale i v ekologickém ohledu je primát neplastových brček pochybný. Například kovové brčko je výrobně mnohem méně environmentálně vstřícné a je nutné ho použít zhruba 150krát, než se smaže rozdíl mezi ním a plastovým brčkem na jedno použití.
A pokud odhlédneme od ekologických ohledů, plastové brčko své konkurenty ve všem převyšuje. Papírová brčka jsou naprosto nepoužitelná, okamžitě se rozmočí a přestávají plnit svou funkci. Nedejbože abyste něco potřebovali jimi propíchnout, například pitíčko Capri-Sonne. Zatímco plastová brčka to zvládala bez problému, použití papírového brčka znamená čtvrthodinový boj s reálnou možností, že se svého džusíku nikdy nedočkáte.
Kovová brčka jsou zase životu nebezpečná, jak dokazuje příběh ženy, která v roce 2019 upadla, zapíchla si kovové brčko do oka a zemřela.
Odpůrci brček často namítnou, k čemu jsou vlastně potřeba. Copak nemůžete pít ze skleničky jako dospělý člověk? Zde se dostáváme k otázkám civilizačním.
Brčka mají pěknou řádku zastánců i u progresivistů. Argumentují tím, že propagace zákazu brček je diskriminační k lidem s postižením. Existují totiž osoby, které se bez brčka nenapijí.
Pravý důvodem, proč zachovat plastová brčka, je to, že můžeme. Jistě, jejich zákaz ve světle všech světových problémů je to celkem prkotina. Jenže toto postupné ukrajování a omezování malých věcí, které činí život snesitelnějším, se postupně nasčítá a najednou zjistíte, že žijete v jakési pečovatelské diktatuře. Nehrozí vám vězení, ale stát pro jistotu zakázal vše, čím můžete sobě nebo svému okolí ublížit.
Pravý pokrok, ne ten, kterým se zaklínají progresivisté, vždy spočíval v hledání řešení, která člověku pomůžou, zpohodlní život, ne v zákazech. Plastiková brčka pomáhají nepolít se při řízení, pít koktejly ve velkém stylu nebo hrát si na indiánské lovce s foukačkami.
S jejich zákazem něco zmizí. Západ se vždy snažil o to, aby věci byly větší, rychlejší, levnější, dostupnější. Jistě leckdo namítne, že právě v tom je problém současného Západu. Odpíráním však nikdo ještě opravdové velikosti nedosáhl. Měli bychom pít Bloody Mary plastovým brčkem na Marsu, ne žmoulat papírové brčko tady na Zemi.
00:01
