Stavy nouze od Říma k Rooseveltovi
ECHOPRIME
„Nic není tak trvalého jako dočasný vládní program,“ prohlásil ekonom Martin Friedman. I když neměl přímo na mysli nejrůznější stavy nouze, zvláštní stavy, stanná práva a podobně, historie ukazuje, že i tyto mimořádné prostředky, které vlády zavádějí v čase obecného ohrožení, mohou ve společnostech zůstat i poté, co ohrožení pomine. V čase, kdy i v Česku vládne stav nouze, je omezeno vycházení a sdružování, jsou uzavřené hranice a vláda se chystá spustit chytrou karanténu, která by měla sice uvolnit ekonomický život v zemi, ale zase bude znamenat masivní sledování občanů, stojí za to podívat se na historii výjimečných stavů, jak byly zneužívány nebo jaké zanechaly trvalé následky.
Při zneužívání stavu nouze napadnou každého příklady diktátorů a autoritářských režimů, které vládly pomocí zvláštních pravomocí po dlouhá léta. Příkladem může být egyptský stav nouze, který platil kontinuálně od roku 1981 až po květen 2012 a v srpnu 2013 byl v podstatě obnoven. Jenže i v demokratických režimech s vládou práva může být stav nouze zneužíván a postupně může změnit zemi k nepoznání.
Je to vidět již na příkladu prvního útvaru, který znal stav nouze ve svém právu a hojně ho využíval, totiž římské republiky. Antický Řím znal dva mimořádné stavy, kdy bylo normální fungování státu pozastaveno. Prvním bylo jmenování diktátora, jak se dělo při ohrožení republiky. Diktátor měl mimořádné, téměř absolutní pravomoci a mohl jednat rychle a rozhodně. Na jeho působení se však vztahovalo několik omezení, která měla zabránit tomu, aby se ujal osobní moci v Římě; nejdůležitější bylo, že diktátor mohl zůstat v úřadě maximálně šest měsíců. To vedlo k tomu, že poté, co Řím přerostl hranice Itálie, institut diktátora se přestal využívat, vojenská tažení totiž začala trvat déle než půl roku. V roce 202 před Kristem byl ještě jmenován diktátor, dalších víc než sto let se to nestalo.
Celý text Ondřeje Šmigola si můžete přečíst na EchoPrime ZDE nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo.