Západ před bodem zvratu: stále méně lidí dosahuje úspěchu

Druhá průmyslová revoluce

Práce chrání člověka před třemi velkými zly: nudou, neřestí a chudobou. Voltaire

V minulém roce sepsali dva profesoři z Massachusettského technologického institutu (MIT) – Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee – dnes již proslavenou knihu, která pod názvem Druhý věk strojů vyšla nedávno v češtině. Mohli bychom říct, že první polovina knihy je optimistickým pohledem na to, co stroje dnes dokážou, zatímco druhá část obsahuje spíš pesimistický výhled, co druhá průmyslová revoluce může pro člověka znamenat, tedy jaký dopad na celou společnost mají a budou mít nové technologie. Autoři přitom nejsou novináři, u nichž leckdy čekáme nějakou nadsázku nebo osobitý pohled, ale vědci – teoretičtí ekonomové – jedné z nejvíc prestižních světových institucí.

Především je nutné si uvědomit, že bodem, ve kterém se světové dějiny opravdu, a to nejvíc za celé dějiny lidstva, lámou, je první průmyslová revoluce zhruba v letech 1760–1860. V té době začíná obrovský růst populace, ekonomiky, vědy, počtu publikovaných knih i velikostí válek. Je vlastně překvapivé, jak moc, jak rychle a v jak nedávné době se lidská společnost zcela proměnila. Na počátku populačního růstu moderní doby stojí parní stroj. Schopnost vytvářet obrovské množství energie zastínila všechna dřívější dramata lidských dějin. A dnes nejspíš stojíme na dalším podobném rozhraní, kdy počítače dělají pro naši duševní sílu totéž, co udělal parní stroj pro sílu fyzickou. Jenže tento skvělý pokrok se stává tak rychlým a mohutným, že za sebou nechává množství lidí.

Ukecaný jako robot

Počítače umějí velice dobře fungovat podle pravidel, ale člověk umí řešit nečekané situace a improvizovat. Počítače leckde nahradí lidskou sílu, ale novým modelem se nejspíš stane dělba práce. Počítač dnes bez problémů porazí šachového velmistra, ale ne běžného zkušeného hráče s průměrným počítačem. Počítače jsou skvělé, pokud zrovna fungují. A ony fungují většinou tak, že se pozvolna, skoro předvídatelně rok od roku zlepšují, ale pak najednou přijde nějaký nečekaný technologický průlom a jejich vývoj se mnohonásobně zrychlí. Pak digitální systém dosáhne takové složitosti, že občas začne kolabovat.

Nejsložitější problémy se kupodivu netýkají logického myšlení, nýbrž senzomotorických schopností. Je mnohem těžší naučit stroje se hýbat než myslet. To je hlavní důvod, proč robotika postupuje relativně pomalu, ale v okamžiku, od něhož asi nejsme daleko, kdy dojde k vývoji nové technologie, začnou rychle vznikat celé robotizované továrny. Možná zpočátku nebudou levnější než lidé, ale mohou pracovat podle potřeby 2 i 24 hodin denně, není za ně třeba odvádět sociální pojištění a nevztahuje se na ně zákoník práce. Jenže z hlediska celé ekonomiky mají ten háček, že na robotech nemůžete chtít, aby odváděli daně či aby chodili nakupovat a podporovali spotřebu. Roboti jsou hrozně upovídaní a neustále si mezi sebou vyměňují informace třeba o platebních kartách nebo o stavu sítě. Již brzy přesáhne komunikace mezi roboty hovory lidí.

Celou rozsáhlou esej Václava Cílka čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.

Přejít na diskusi